Mít v knihovně mapu nebo atlas bylo snem všech bohatých, říká historička Eva Semotanová

4. říjen 2018
Mapa Moravy. List z Mercatorova atlasu z roku 1595.

Jak vzniká dějepisná mapa, kartografické dílo, které se snaží zpětně rekonstruovat historický stav území? Hostem Studia Leonardo byla historička a vysokoškolská pedagožka Eva Semotanová, odbornice na historickou geografii a dějiny kartografie.

„Nejstarší mapy pocházejí z pravěku. Jde o jednoduché kresby, jejichž účelem bylo zdokumentovat poznanou krajinu pro to, abychom se v ní vyznali,“ uvedla profesorka.

Od 13. století dále byli zadavatelem vzniku map ti, kteří financovali objevné cesty, později šlechta, tedy panovník i církevní instituce. „Mít mapu nebo atlas v knihovně se stalo prestiží. Bylo to něco noblesního, po čem bažili všichni bohatí tehdejšího světa.“

Dnes nejlepší možností, jak přijít do kontaktu se starými mapami, je posadit se k počítači a otevřít si různé webové stránky, kde jsou mapy zpřístupněny. „A je jich spousta. Jsou to sbírky české i moravské, které takto prezentují své bohatství.“

Pro přímý styk s historickými mapami je ale nutné navštívit archivy a knihovny. „Mapy jsou rozptýlené po všech možných institucích v naší zemi, jsou i v soukromých sbírkách.“

Staré mapy jsou také investice, draží se na aukcích. Stará mapa Čech nebo Moravy z 18. století může stát mezi 20 a 40 tisíci korunami. Mapy západní Evropy jsou ještě dražší, protože jsou sběrateli vyhledávanější.
Eva Semotanová

Úkolem historiků a historických geografů je hledání nových poznatků o tom, jak se krajiny měnily nebo jak mizely v průběhu dějinných procesů.

„Tyto poznatky potom historický kartograf zanáší do mapy, která může být velmi odborně náročná a kartograficky velmi podrobně zpracována. Z těchto map se potom zjednodušením odvozují mapy pro veřejnost, které přestavují to nejzákladnější.“

Semotanová popsala typický badatelský postup historiografa. „V prvé řadě si obstaráme současnou mapu vybraného prostoru, nejlépe základní mapu v měřítku 1:25000. K tomu mapy staré, zejména stabilní katastr z 19. století nebo vojenské mapování z konce 18. století.“

„Porovnáváte, co zmizelo, co je tam nového, jak se změnilo názvosloví, protože zeměpisná jména jsou velmi zajímavým zdrojem informací o naší minulosti.“

Do současného podkladu pak vědec zakresluje změny podle toho, jak je považuje za důležité. „Když je tento autorský návrh hotový, předá se kartografovi, který ho převede do digitální podoby, aby vypadal k něčemu a byl publikovatelný.“

Obraz zmizelé krajiny není nikdy dokonalý, ani přesný. Na mapách nejsou všechny podklady, které bychom o krajině chtěli mít a v různých textech také není vše. Takže na dějepisných mapách vytváříme jen velmi relativní obraz krajiny.
Eva Semotanová

Semotanová je nejen autorkou řady knih, ale i iniciátorkou vzniku Akademického atlasu českých dějin. „Před 10 roky jsem navrhla v Historickém ústavu AV ČR zpracování nového vědeckého dějepisného atlasu. Poslední vyšel v roce 1965, takže je v mnoha aspektech zastaralý, zvláště pro oblast pravěku a nejnovějších dějiny.“

Tento výzkumný záměr byl přijat, vznikl kolektiv 70 lidí a práce začaly. „Zpracování trvalo asi čtyři roky, pak se díla ujalo nakladatelství Academia a k naší velké radosti vydalo atlas tak, jak jej všichni znají.“

Dopad nových technologií pro práci geografů označila historička jako úžasný. „Když byly zpřístupněny letecké snímky po roce 1989, které byly tajné, tak jsme jásali.“

„Historická geografie je flexibilní a otevřená. Vítáme proto každý způsob, kterým můžeme poznat zmizelou nebo přeměněnou krajinu, ať jde o letecké nebo laserové skenování krajiny,“ chválila přínos nových technologií pro obor historické geografie Eva Semotanová.

Spustit audio
autoři: Josef Kluge, Ondřej Čihák|zdroj: Český rozhlas

Související