Místo úklidu - výroba pěny

Snad na nějaké redakční poradě, ale jist si tím nejsem. Nafukovačem bývá některé z médií. Další se nejpozději druhý den přidají, nějaký čas tu bublinu živí, pak s tím přestanou - a bublina zmizí. Za čas se vyrobí jiná.

Expozice bubliny má zpravidla skandalizující ráz. Občas se od ní ten či onen komentátor distancuje. V Kanyzově případě se tak stalo např. v Právu i v Mladé frontě Dnes na jejich názorových stránkách uvnitř listu. Ale vypouštění bubliny se děje vpředu, často na první straně. Proti jejím palcovým titulkům má i střízlivý komentář menší šanci se prosadit, neboť většina médií dnes sází na smyslovou a emoční vnímavost a na většinu jejich konzumentů to platí.

Občas dostane prostor i ten na pranýři, ale i pak zůstává v nevýhodném postavení. Obvinění je vysloveno v předem existujícím kontextu, jímž je jakési obecné nepsané srozumění, že jde o závažné a zavrženíhodné selhání toho, o němž je řeč. Ne že by to někdy nebyla pravda (zdůrazňuji slůvko "někdy"), ale jindy to bylo třeba jinak. I když ten na pranýři dostane možnost se k věci vyjádřit, těžko se mu daří smýt ten punc hanby. V příjemcích jeho sdělení zůstává podezření, že se vymlouvá. Někdy mohou mít pravdu - ale i tentokrát zdůrazňuji slůvko "někdy".

Abych předešel nedorozumění, řeknu rovnou, že spolupráci s někdejší StB pokládám za závažné téma. Nejen individuálně, ale i společensky. Už proto, že těch spolupracovníků (dobrovolných i z donucení, ochotných i neochotných) bylo tolik. Nemám paměť pro čísla, ale pamatuji, že v bývalé NDR, kde se po převratu pustili do úklidu nejdůkladněji, to bylo číslo šestimístné. Že je někdo "na seznamu", znamená pro mě ale jen jediné: nechat si od něj vyprávět, jak se tam dostal. Prozatím nic víc.

Představu o poměrech v totalitním režimu naši mladší současníci nemají a ani o ni příliš nestojí. Není to dobře, ale psychologicky té jejich nechuti rozumím. Ti od pětatřiceti výš by ji mít mohli. A čím jsou starší, tím by ta jejich představa mohla být živější. Jenže oni ji většinou v sobě živit nechtějí. I tomu, myslím, rozumím. Důsledek je však horší než u těch mladých. Minulost totiž můžeme vykázat jen ze svého vědomí, jinak ji v sobě neseme dál - jako nemilou, a proto potlačovanou nebo vytěsňovanou zátěž. Kdyby tomu tak nebylo, mediální stratégové by nás zmíněnými bublinami neobtěžovali. Mají však úspěch, i když jen krátkodobý. Každá taková bublina diváky a čtenáře příjemně polechtá.

Zdá se, že to využívání chvilkové atraktivity závažného, ale jen povrchně pojatého tématu plní jakousi funkci. Občasná veřejná skandalizace lidí "na seznamu", často spíše obětí než strůjců naší temné minulosti, je dnes už bezmála jedinou její připomínkou, jíž se dostává široké publicity. Je to vlastně laciná náhražka toho, co se mělo stát společným úkolem. Tím je "vyrovnání se s minulostí" (ano, vím, že dnes tento výraz působí už otřepaně).

Tichá dohoda mezi veřejností, která o své minulosti raději nechce moc vědět, a médii, která do ní proto nemíní příliš šťourat, umožňuje odbýt významné téma občasnou bublinou. Obě strany mají alibi: nelze jim vyčítat, že by minulost ignorovaly. Vlk se nažral a koza zůstala celá. - Výsledkem této taktiky však není katarze, ale ukolébání veřejnosti a uspokojení jejích voyeurských potřeb. Je přece příjemně vzrušující popásat se na stísněnosti těch, kdo se ocitli na pranýři. A já, divák, čtenář, zkrátka kibic, si mohu připadat čistý.