Miroslav Müller, šéf kultury od normalizace po přestavbu

Miroslav Müller (1926-1997) vedl oddělení kultury Ústředního výboru KSČ
Miroslav Müller (1926-1997) vedl oddělení kultury Ústředního výboru KSČ

Přiblížit dobu, kdy se vše podstatné rozhodovalo ve vedení komunistické strany a vláda měla jen dekorativní funkci, je s postupujícími léty složité. Ilustruje to příběh člověka, který měl řadu let „pod palcem“ československou kulturu: Miroslav Müller (1926-1997).

Znal se s Dubčekem i Brežněvem

Rodák z Kladenska pracoval po válce ve Společnosti pro obnovu Lidic, současně byl ale pevně ukotven ve strukturách KSČ, i když tehdy zatím jen na okresní úrovni. Když se v roce 1950 vrátil z vojenské služby, nastoupil do mezinárodního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa.

V letech 1954 až 1957 vystudoval v Moskvě Vysokou stranickou školu Ústředního výboru Komunistické strany SSSR (seznámil se tam s dalším studentem Alexandrem Dubčekem, ale také s Leonidem Iljičem Brežněvem), poté se vrátil do mezinárodního oddělení ÚV KSČ a v březnu 1972 byl jmenován vedoucím oddělení kultury.

Bylo to v době, kdy to důležité co si dnes spojujeme s heslem „normalizace“, už bylo Husákovým vedením KSČ vykonáno – nicméně některé kroky se teprve chystaly. Až dva měsíce po Müllerově jmenování se například na Dobříši ustavuje „normalizovaný“ Svaz českých spisovatelů.

To nebyl zlý člověk

Karel Gott

Müllerovo jméno spojují pamětníci, především herci a zpěváci, většinou se vším záporným, co se v československé kultuře mezi lety 1972 až 1989 odehrálo. Müllerův nástupce ve funkci Jaroslav Čejka v rozhovoru pro Literární noviny v roce 2013 označil Müllera dokonce za „kata české kultury“.

Desítky článků z posledních let sice obsahují méně nebo více vtipné historky o tom, kde a jak Miroslav Müller zasahoval do české kultury, zároveň ale autoři vzpomínek připouštějí, že takové zásahy akceptovali. „Já ho trochu poznal. To nebyl zlý člověk,“ řekl v roce 2008 pro časopis Týden Karel Gott: „Nebyla to kreatura. On také některé věci zachránil. Můžu mluvit jen za sebe, ale potvrdili by to i jiní.“

Jenže právě ti „jiní“ přinášejí často jen vzpomínky na to, co Miroslav Müller z titulu své funkce zakázal. „Komunisti mě po filmu Ucho z roku 1970 ustřihli od natáčení filmů. Mohla jsem dělat jen v televizi, která nespadala do pravomocí pověstného pana Müllera,“ vzpomínala před časem například herečka Jiřina Bohdalová: „Ve filmu tu pravomoc měl a tam jsem v té době pravděpodobně přišla o hezké role.“

Spisovatel, textař, scénárista

Miroslav Müller kulturu sedmnáct let nejen řídil, ale snažil se do ní i přispívat. Jeho literární počiny (pod pseudonymem Miroslav Kapek) a jeho texty k písničkám Michala Davida, Pavla Horňáka nebo Josefa Melena (pod pseudonymem Miroslav Melen) jsou dnes zapomenuty.

Žádná z jeho knížek (například prózy S Elvírou v lázních, „řeznická balada“ Hrdinové v průvanu nebo několik knížek jeho veršovaných aforismů) se nedočkala po roce 1989 dalšího vydání. Jeho prozaická díla spojuje jednouchý humor, komunální satira, kritika drobných nešvarů a snaha o mírnou „lechtivost“.

A Miroslav Müller pronikl i do filmu: je autorem námětu a spoluautorem scénáře k silně ideologizujícímu filmu Za volantem nepřítel(1974). Podle vzpomínek některých filmařů byl skutečný Miroslav Müller předobrazem postavy žoviálního krajského tajemníka KSČ ve filmu režiséra Antonína Kachlíka Na koho to slovo padne (1979), údajně staženého z distribuce krátce po premiéře; film totiž kritizoval nepořádky ve stavebnictví a těžkopádnost komunistické byrokracie, ovšem z pozice „pravých“ komunistů.

Chtěl „jen“ loajalitu

Anticharta

Podle pamětníků měl Müller klíčový podíl na organizování takzvané „Anticharty“, prorežimního setkání umělců na počátku roku 1977 v reakci na zveřejnění základního prohlášení Charty 77. V rozhovoru s autory pořadu připustil rozhodující podíl Miroslava Müllera i jeho syn: „Asi je to pravda, chtěl si od umělců vyžádat podporu pro politiku KSČ, chtěl jasně nastavit pravidla. Chtěl loajalitu od umělců, kteří byli členy KSČ. Od nečlenů KSČ loajalitu nevyžadoval, ale nesměli se vyjadřovat proti politice KSČ.“

Označovat ale Müllera za „kata české kultury“ není nejspíš zcela přiléhavé: „Démonizování Miroslava Müllera není na místě. Kdyby na židli vedoucího oddělení kultury neseděl on, dosadili by tam Alois Indra nebo Vasil Biľak někoho jiného. Možná tvrdšího, možná ne,“ říká historik Eduard Burget, který v poslední době věnoval mnoho času pátrání po tom, jaký Miroslav Müller skutečně byl.

Žádost Miroslava Müllera o uvolnění z pracovního poměru na ÚV KSČ

Žádost Miroslava Müllera o uvolnění z pracovního poměru na ÚV KSČ. Foto Národní archiv Praha