Mimořádná linka Washington - Damašek

Jeho předchůdkyni odvolal v roce 2005 tehdejší prezident Bush, a to kvůli závažnému podezření, že za vraždou libanonského premiéra Rafíka Harírího stály právě syrské tajné služby. Bush měl však s režimem Bašára Asada i jiné účty. Sýrie měla své čestné místo v symbolické ose zla, a ostatně ani ona sama se neskrývala s tím, že hostí, spolufinancuje a i jinak podporuje několik problematických organizací, jako je Hizballáh nebo Hamás. Na americkém seznamu zemí podporujících terorismus ostatně tato země figuruje již od roku 1979. Ze syrského území také pronikají na irácké území bojůvky, které ohrožovaly americké vojáky v regionu. V současné době tedy Američané Sýrii hospodářsky embargují a diplomaticky bojkotují - nebo tedy spíše bojkotovaly. Je totiž pravda, že do Sýrie dorazil již v polovině roku zvláštní vyslanec George Mitchell, i když velký pokrok se od té doby neudál.

Nyní se tedy prezident Obama znovu rozpomněl na svá východiska, podle kterých lze mnohé lépe dosáhnout vstřícností a nikoli tlakem, a vyslal do Sýrie vysokého představitele vlády a také oznámil obsadí americké velvyslanectví. Proč to dělá?

Sýrie byly vždy velmi úspěšná v regionální diplomacii, a vždy se jí dařilo znásobit svou reálnou vojenskou a hospodářskou váhu jinými prostředky, ať už to byla spolupráce se zeměmi, jako je Írán, nebo podpora teroristických organizací. Tuto roli nyní doceňují i Američané, a snaží se získat Sýrii na svou stranu.

Syrské pozice jsou klíčem k vyřešení přinejmenším tří zásadních krizí regionu, totiž budoucnosti Libanonu, Izraelsko-palestinského míru a izolace Íránu.Podívejme se na tyto skutečnosti blíže.

Zaprvé jde tedy o budoucnost Libanonu, malé země, kterou až do nedávné doby Sýrie okupovala z prestižních, strategických i hospodářských důvodů. Právě po zavraždění zmíněného premiére Harírího byl Damašek nucen stáhnout své vojáky ze země, ale postupně se Libanon opět dostal do područí - buď rovnou Sýrie - a nebo alespoň prosyrských sil, především hnutí Hizballáh, které drží celý Libanon v šachu. Američané, stejně jako Evropa v čele s Francií, se považují za svého druhu patrony prozápadních sil v Libanonu - ale nyní už je každému jasné, že bez dohody se Sýrií ničeho nedosáhnou.

Sýrie drží v rukou vysoké karty i v izraelsko-palestinském konfliktu. Vedle spolupráce s Hizballáhem také hostí a podporuje exilové vedení palestinského Hamasu, a zajišťuje této organizaci moderní zbraně a finance. Zdá se, že bez souběžné dohody se Sýrií se Izraeli nepodaří uzavřít mír s Palestinci, i když tato logika možná platí i obráceně. Za takový mír by ovšem Izrael musel zaplatit obrovskou cenu, totiž přepustit Sýrii strategicky významné Golanské výšiny, které této zemi do roku 1967 patřily, a z nichž lze ovládat celý sever Izraele.

Třetím tématem, které na Sýrii Američany zajímá, je její spolupráce s Íránem. Významem patří vlastně na první místo v našem výčtu. Američané vycházejí z předpokladu, že by měli volnější ruce v jednání s Teheránem, kdyby se jim podařilo uspokojivým způsobem vyřešit palestinský problém, což bez Sýrie pravděpodobně nepůjde. Ještě jasnější však je, že velká část íránského manévrovacího prostoru vychází z vědomí, že má v regionu důležité spojence, a tím nejdůležitějším je právě Sýrie. Mnohé z toho, co Sýrie na Blízkém východě dělá, jako je například podpora Hizballáhu, dělá právě ve prospěch íránských zájmů nebo za íránské peníze.

Americká diplomacie tedy vychází z přesvědčení, že kdyby se jí podařilo vyvést Damašek z tandemu s Teheránem, íránské pozice by to značně oslabilo, a Teherán by byl náchylnější kompromisu ohledně svého jaderného programu. Otázkou za miliardu dolarů je, zda je něco takového možné, a jak toho američtí diplomaté mohou dosáhnout. Spojenectví s Íránem je totiž pro samotný Damašek neméně výhodné, a zajišťuje mu nejen přísun peněz, ale i regionální váhu a do budoucna třeba i jistou ochranu. Írán se také jeví jako relativně spolehlivý spojenec, a to se o současných Spojených státech nedá jednoznačně říci. Nepoměr mezi nabízeným americkým cukrem a bičem je v tomto případě příliš nevýhodný. Přesvědčivé nejsou ani ekonomické argumenty. Američané sice uvalili ne Sýrii embargo a zmrazili některé účty, ale jak se ukázalo, tamní ekonomika i režim tento tlak přestály. V současné době by sice určitě přivítali západní investice nebo přístup na americký či evropský trh, ale není to pro ně existenční otázka. Naopak, příliš rychlé otevření se světu by mohlo současný Asadův režim ohrozit. Ztráty z odchodu ze svazku s Teheránem by tedy možná byly pro Sýrii mnohem vyšší, než by bylo nové přátelství se Západem nebo znovuzískání Golan, pokud by se vůbec Američanům podařilo přesvědčit Izraelce, aby se jich vzdaly. I v samotných Spojených státech se objevila kritika nové americké vstřícnosti s tím, že syrský režim je vlastně odměňován za to, že je zlý a nebezpečný. Něco podobného se ostatně podařilo i Libyi. Američané by navíc v rámci obchodu s Damaškem museli udělat nepěkné kroky, například tiše souhlasit se syrským protektorátem nad Libanonem. Výsledek bude pravděpodobně takový, že Sýrie se nikdy výhodného sňatku s Íránem nevzdá, ale bude se snažit získat co nejvíce z alespoň dočasné aférky s dobromyslným a štědrým americkým nápadníkem. Něco podobného ostatně Sýrie provozuje i s Francií, jež tak touží hrát významnou úlohu ve východním Středomoří, a je ochotnýá za to něco zaplatit. To však neznamená, že by se o to západní diplomaté neměli pokoušet. Co se zatlačení íránské hrozby týče, příliš mnoho dobrých karet v rukou stejně nemají.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .