Miloš Rejchrt: Popeleční středa
V těch církvích, které praktikují tzv. popelec, zazní dnes výrok „Prach jsi a v prach se navrátíš“. Nezůstane jen u slov, kněz poznamená čela věřících špetkou černošedého popela. Ne ovšem ledajakého, nýbrž vzniklého spálením kočiček, jež byly vysvěceny rok před tím na Květnou neděli. Účastníci popelce tak na chvíli ponesou na čele připomínku, že všechna sláva - polní tráva.
„V potu tváři své chléb svůj jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, z níž jsi vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš“. Tato slova jako první uslyšeli naši prapředkové Adam s Evou, když je Hospodin vyháněl z ráje. Bude tedy k životu Adamova pokolení patřit nejen pomíjivost, ale i všelijaké lopocení, námaha neúměrná výsledku, úsilí marně vynaložené, únava a nezdar.
My, potomstvo Adamovo, snad můžeme zemský ráj na pohled na chvíli ztotožnit s krásami přírody, ba i pěkné písničky o něm zpívat, ale nikdy v něm nebudeme žít. Ráj už byl.
Popeleční středou začíná předvelikonoční půst. Smyslem postního období je nejen omezit se v jídle, ale celkově umenšit konzum požitků a slastí, odřeknout se i toho, čeho bychom si dopřát mohli a nedychtit po tom, čeho si dopřát nemůžeme - zkrátka uskromnit se.
Skromnost se dnes moc nenosí, snad proto, že se mylně vykládá jako opak sebevědomí. Kdo se ale neumí uskromnit, nejspíš se mine i s vzácnými chvilkami štěstí, které náš pomíjivý život přece jen tu a tam navštěvují. Kdo se nikdy nepostil, nebude vědět, jakou lahůdkou je obyčejný chléb. Kdo nepoznal žízeň, nepoznal ani blaho z doušku pramenité vody. Kdo nedokáže za součást do svého života přijmout i chvíle bolesti, samoty a smutku, ten neocení, co je to úleva, lidská vzájemnost a chvíle sdílené radosti.
„Prach jsi a v prach se navrátíš“. Toto memento patří nejen na čelo a na jeden den, ale do srdce a napořád, abychom svůj křehký, pomíjivý, z ráje vyhnaný život uměli přijímat jako vzácný dar.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
