Milionářská daň

Z řečeného plyne, že pokud chce vláda odstranit způsobené škody a pomoci lidem, kteří utrpěli povodní, nutně si někoho znepřátelí. Minimalizovat znechucení těch občanů, kteří jsou svolni pouze k solidaritě abstraktní, takové, která by nesnížila jejich životní úroveň, lze především dvěma způsoby: tím, že se uskromní sami ústavní činitelé, a pak tím, že se zruší či odloží některé státní investice. Například nákup stíhaček. I v případě, že se nebudou kupovat Grippeny a platy ústavních činitelů budou zmrazeny, se ovšem povede delikátní spor, zda povodeň ospravedlňuje zavedení takzvané "milionářské daně".

Argumenty uváděné proti jsou dva. Prvním je výtka, že se jedná o potrestání těch, kteří jsou prý pracovitější, a proto i bohatší, druhým je pochybnost, zda lze od tohoto kroku očekávat reálný efekt. Kritici milionářské daně totiž mají za samozřejmé, že boháči finančním úřadům nepřiznají své příjmy, účetně že se hravě učiní chudými. Oba tyto argumenty jsou problematické. Zkušenost říká, že bohatství nemá co do činění s pracovitostí, sebepracovitější učitel či vědec si milion ročně nevydělá. A pokud jde o neochotu boháčů platit daně, ta nechuť je stejná, ať činí daňová kvóta třicet dva procent, anebo třicet sedm. Je tomu tak proto, že čím je kdo bohatší, tím více potřebuje peněz. Povodeň - nepovodeň.