Michal Komárek: Podoby digitální demence na českých školách

03337441.jpeg
03337441.jpeg

Podle slavné knihy německého psychologa Manfreda Spitzera nám hrozí digitální demence.

Zjednodušeně řečeno přestáváme trénovat paměť, protože vše můžeme vyhledat na Googlu, nemusíme si pamatovat pomalu už ani cestu domů z práce, neboť máme k dispozici GPS, děláme několik věcí najednou, nesoustředíme se, nepěstujeme trpělivost… A náš mozek odpovídajícím způsobem chátrá, jako každý jiný zanedbávaný orgán.

Michal Komárek: Problémy české školy – selektivnost a orientace na výkon

Ve škole

Pro úvahy o problémech českého školství je v mnoha ohledech inspirativní islandský a norský přístup ke sportu.

V tomto ohledu má paradoxní výhodu řada českých škol. Moderní vybavení jim často chybí a hodně učitelů ani nemá chuť vrhat se po hlavě do nových věcí. Pěstování digitální demence tedy většinou nehrozí. Česká školní inspekce nedávno k tématu vydala zprávu a její náměstek konstatoval: „Většina učitelů končí u toho, že místo psaní na tabuli promítají powerpointové prezentace. To je v pořádku, ale určitě to nestačí.“

Digitální demence v trochu jiném smyslu se však na našich školách vyskytuje. Alespoň podle reportáže Lidových novin, která upozorňuje, že čím dál víc žáků se setkává s tím, že je učitelé nutí, aby si založili účet na Facebooku. A pokud na to nemají věk, nebo se z nějakých důvodů registrovat nechtějí, tak to mají udělat pod falešnou identitou. Ředitel Linky bezpečí novinářům potvrdil, že mu volají zmatení rodiče a ptají se, zda učitelé mají na něco takového právo.

Je to zvláštní situace: Učitel nutí žáka k registraci na Facebooku a k podvodu. Žák na to upozorní rodiče. Rodiče nejdou za učitelem, ale volají na Linku bezpečí. Takoví rodiče se zřejmě bojí komunikovat se školou a mimo jiné neznají pravidla pohybu na sociálních sítích.

Stačí powerpointové prezentace a křída

Takže ta pravidla dětem ozřejmí učitel. A je to velmi svérázný úvod do tématu kybernetické bezpečnosti obecně a užívání Facebooku konkrétně.

Petr Hartman: Žák přestane být nedostatkovým zbožím, školství se bude financovat podle odučených hodin

Petr Hartman

Každá správně fungující vesnice by měla mít kostel, hospodu a školu. Jejich existence by měla přispívat k udržení společenského života v obci. V prvně jmenovaném případě to v některých částech Česka neplatí, protože na mše téměř nikdo nechodí.

Pravidlo Facebooku: Musíte používat své jméno a poskytnout o sobě pravdivé informace. Učitelův výklad: Máš-li s registrací nějaký problém, změň si identitu.

Pravidlo Facebooku: Je-li ti méně než 13 let, potřebuješ souhlas rodičů. Výklad: V rámci změněné identity si logicky můžeš změnit i věk. A rodiče nemusejí o ničem vědět.

Citovaná zpráva školní inspekce říká: „Vzhledem k výraznému využívání digitálních technologií a častému pohybu v online prostředí je u podstatné skupiny učitelů znalost nebezpečí v tomto prostoru velmi nízká. Pouze ve 12 procentech škol byla pravidla jasně i srozumitelně definována.“

To je první důvod, proč se i na českých školách vyskytuje digitální demence. Učitelé sami pravidla neznají, nebo podceňují jejich význam. Nejde tak o klasickou digitální demenci způsobenou nadužíváním technologií. Je to spíše digitální ignorance a její příčinou je prostá neznalost, případně povýšenost. U učitelů dost nepříjemná věc.

Michal Komárek: Státní maturitu možná vůbec nepotřebujeme

Státní maturita (ilustrační foto)

Státní maturita má v současné podobě mnoho problémů a je zřejmé, že by se měla změnit.

Druhou podobu české školní digitální demence dobře charakterizuje citace z reportáže: Podle učitele má práce s Facebookem mnoho výhod – od zadávání domácích úkolů přes možnost diskuse po řešení organizačních věcí. A má jen jednu podstatnou nevýhodu: Ztrátu soukromí.

Učitel pravděpodobně dobře zná pravidla i rizika pohybu na sociálních sítích. Ale minimálně na půdě základní  školy v jeho očích jasně převažují pozitiva. Tuto variantu můžeme nazvat omezeným digitálním pragmatismem. V jeho základech stojí krátkodobý pohled a neochota přemýšlet o propojenosti školy a „vnějšího světa“. Tedy o kontextu a smyslu učení.

Za daných okolností by možná bylo lepší, kdyby se učitelé ještě na nějakou dobu soustředili jen na to promítání powerpointových prezentací. Nebo se třeba vrátili i ke křídě. A zkusili si v mezidobí ujasnit, co vlastně od těch technologií chceme a jaké typy demence nám hrozí.