Michael Žantovský: Václav Havel a sametová revoluce

Vážení páni prezidenti, vážení páni ředitelé, dámy a pánové,

mezi desítkami, stovkami a tisíci těch, kdo byli 17. listopadu 1989 přítomni, ať už skutečně či alespoň ve své představivosti, na pražské Národní třídě, a kdo od této skutečnosti odvíjejí právem či neprávem své zásluhy na sametové revoluci a cestě k demokracii, chybí jméno Václava Havla. Podle vlastního svědectví i podle svědectví jiných byl v ten den na své chalupě na podkrkonošském Hrádečku a připravoval si projev pro plánovanou demonstraci v Den lidských práv 10. prosince, která se v jeho úvahách mohla stát rozhodujícím střetnutím mezi demokratickou opozicí a stávající mocí.

Uprostřed sílících projevů občanského nesouhlasu a bouřlivého mezinárodního vývoje, jenž během jediného roku přinesl zásadní politické změny v sousedním Polsku, Maďarsku a východním Německu, kde 9. listopadu padla Berlínská zeď, byla taková úvaha nasnadě. Jak dnes víme, historie se ubírala jinou cestou a rozhodující moment nastal díky energii a odvaze studentů pražských vysokých škol a díky zaslepenosti a stupiditě komunistického režimu a jeho bezpečnostních složek již 17. listopadu. Václav Havel by proti tomu nic nenamítal: „Lidé kompletně připraveni na dějiny jsou mi dost podezřelí,“ napsal o léta později.

Jak ale tedy mohlo dojít k tomu, že tento muž, který nikdy nezastával žádnou veřejnou funkci a jehož vztah k moci byl přinejlepším vlažný, se během 48 hodin stal neformálním vůdcem Občanského fóra, vzniklého 19. listopadu večer v divadélku Činoherní klub nedaleko odsud, během jediného týdne všeobecně uznávaným představitelem opozice, již zastupoval v jednáních o předání moci s komunistickým režimem, a během šesti týdnů hlavou československého státu a předmětem nadšení a obdivu na celém světě? Porozumíme-li tomuto zdánlivému paradoxu, pochopíme mnohé nejen o roli Václava Havla v sametové revoluci a jeho odkazu, ale též o událostech listopadu 1989 a možná i něco málo o sobě samých.

Václav Havel si vůdčí úlohu v sametové revoluci a nesmazatelné místo v dějinách nevydobyl na Národní třídě, na Václavském náměstí ani v Laterně Magice v listopadu 1989, nýbrž celým svým životem. Byl výjimečný nejen statečností, s níž čelil útlaku a pronásledování, ale také pokorou, s níž dokázal 40 let, s výjimkou krátkého období politické a kulturní liberalizace koncem 60. let minulého století, snášet příkoří, křivdy a status občana druhé kategorie s trpělivostí i humorem, bez hněvu a nenávisti. Nebyl jistě sám, kdo byl takto vystaven útlaku, a nelze ani říct, že byl tím, kdo trpěl nejvíc, ale byl jedním z těch, kdo prokázali výjimečnou schopnost nepodlehnout, nevzdat se a nezatrpknout tváří v tvář osudu, který se musel jevit jako konečný a nezměnitelný.

„Naděje,“ napsal, „není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Díky svému literárnímu talentu a píli byl pak jedním z hrstky těch, kdo dokázali přetavit svou draze vykoupenou zkušenost v dramatická díla, která nás dodnes ohromují hloubkou smyslu pro absurditu a pro neomezenou lidskou schopnost klamat sebe sama, a v esejistické texty analyzující nejen bezútěšnou společenskou realitu normalizačního Československa, ale nabízející též hlubší vhled do existenciální krize moderního člověka.

Kdyby byl Václav Havel 2. září 1989 po svém neopatrném pádu do zarostlého mlýnského náhonu na jedné venkovské chalupě utonul ve splašcích, stejně by nám svým životem a dílem zanechal nepřehlédnutelná vodítka a ukazatele na cestě ke svobodě a demokracii. Stejně klíčovou roli sehrál Václav Havel během sametové revoluce samotné. Ne že by se disidentské opozici či novým revolucionářům nedostávalo výrazných osobností. Naopak, v pestrobarevné mozaice masarykovských demokratů, vyakčněných reformních komunistů z roku 1968, náboženských aktivistů několika vyznání, mladých undergroundových radikálů, studentských lídrů a osobností šedé zóny z akademické, vědecké a především kulturní oblasti, která dohromady tvořila Občanské fórum, byli lidé, kteří dokázali hájit své názory, postoje a politické recepty stejně důmyslně a přesvědčivě jako Václav Havel, a často i o dost sebejistěji a hlasitěji.

Nebyl však, troufám si říci, kromě Václava Havla mezi nimi jediný, komu by dokázala naslouchat a koho by byla ochotná následovat každá z těchto často se svářících skupin. Havel byl totiž „uhlík”, jak ho nazval filosof Ladislav Hejdánek, tj. chemický prvek schopný spojit se s mnoha jinými a vytvořit sloučeninu neodolatelné síly a pevnosti, plnou neuvěřitelných rozporů a přesto pro tuto chvíli dostatečně stabilní, aby uvedla v pohyb zásadní společenské změny.

O Václavu Havlovi se často tvrdívá, že to byl nepraktický intelektuál, který se nehodil do praktické politiky. Pokud je tím míněna tzv. transakční politika zákulisních dohod, výměnných obchodů a důmyslných intrik, může na tom být i kus pravdy. V listopadu 1989 však Havel jasnozřivěji než mnozí jiní pochopil, že příležitost k nenásilné změně režimu je nutné využít rychle, byť i za cenu kompromisů a kosmetických vad na neposkvrněnosti revolučního praporu. Je pozoruhodné, že právě lidé, kteří Havla označují za nepraktického intelektuála, ho často kritizují za to, že se v listopadu a v prosinci 1989 choval jako nanejvýš praktický politik. To že změna režimu u nás netrvala rok jako v Maďarsku či v NDR či půl roku jako v Polsku nýbrž pouhých šest týdnů a že se odehrála na rozdíl od krvavého převratu v Rumunsku bez násilí, neumíme možná docenit dodnes.

Na konferenci v Berlíně minulý týden potvrdili shodně bývalý poradce kancléře Kohla Horst Teltschik a bývalý překladatel a poradce Michaila Gorbačova Pavel Palazčenko, to je ten s knírkem, co je vždy na fotografiích za Gorbačovem, že v lednu 1990 Gorbačov náhle a bez odůvodnění zrušil plánované schůzky se západními státníky. Důvodem bylo jednání sovětského politbyra o možnosti sovětské vojenské intervence v NDR, která by zabránila znovusjednocení Německa. Jedním z důvodů, proč se politbyro nerozhodlo pro tak hazardní operaci, bylo zřejmě to, že v lednu 1990 už Sovětský svaz dávno ztratil kontrolu nad situací v Polsku a nově též v Československu. Bez pozemního spojení mezi Sovětským svazem a NDR, které bylo možné jen přes jednu z těchto dvou zemí, neměla taková operace tváří v tvář občanskému a pravděpodobně i ozbrojenému odporu naději na úspěch.

Což mě přivádí k další klíčové úloze Václava Havla v sametové revoluci.  V listopadu 1989 a následujících měsících prokázal mimořádnou schopnost nazírat československé události z mezinárodní perspektivy a se strategickou vizí budoucího mezinárodního zakotvení země. Bez nápravy dlouhodobě poškozených vztahů se Západem, a v první řadě vztahů se sousedním Německem, zatížených dědictvím jak studené, tak druhé světové války a nacistické okupace a poválečného vyhnání, byl český návrat do Evropy těžko představitelný. Bez odchodu sovětských vojsk okupujících Československo od srpna 1968 nebyla představitelná obnova suverenity země ani postavení česko-ruských vztahů na novou rovnoprávnou základnu.

Bez navázání nadstandardních osobních vztahů s Georgem Bushem st., Michailem Gorbačovem, Helmutem Kohlem, Borisem Jelcinem, a Billem Clintonem, by byla patrně delší a obtížnější nejen cesta České republiky do Severoatlantické aliance a Evropské unie, ale i cesta celého regionu. A bez státnické moudrosti Václava Havla, Lecha Wałęsy a Jószefa Antalla by vztahy mezi zeměmi regionu, včetně vztahů česko-slovenských, mohly zůstat zatíženy historickými reminiscencemi a rekriminacemi, namísto otevření se politické, kulturní a občanské spolupráci v rámci Visegrádského uskupení.

O Václavu Havlovi se též často tvrdí, že to byl snílek. Je to jistě do určité míry pravda. Václav Havel snil už jako dítě, že se bude podílet na službě dobru. Snil o tom, že se stane slavným spisovatelem a jednou natočí film. Po celých 40 let totalitního temna nepřestával snít o svobodě, toleranci a vzájemné lidské slušnosti. Jako obhájce lidských práv i jako hlava státu snil o své zemi jako součásti demokratického mezinárodního společenství, sjednocené Evropy nerozdělované zdmi a nepřátelstvím a zemi, která se společně se svými spojenci zasazuje o bezpečnost a lidská práva na celém světě. Měřeno výsledky byl nejspíš jedním z nejúspěšnějších snílků v dějinách lidstva.

A konečně o to pravdivěji, oč víc paradoxně, byl Havel také bytostný realista, který se nepropůjčoval politické líbivosti a neváhal být nepopulární, bylo-li zapotřebí střetnout se s nějakou nepříjemnou pravdou. Úvodní konstatování jeho prvního prezidentského projevu na Nový rok 1990 „Naše země nevzkvétá“ se možná nehodilo do mohutné euforie z revolučního vítězství, ale bylo klíčové pro uvědomění si obrovitosti úkolu, který nás všechny společně čekal. Jeho realismus pomáhal i vyhnout se nástrahám revolučního radikalismu a bludičce jakobínské spravedlnosti. 

Studujeme-li dějiny nejrůznějších revolucí – od francouzské revoluce až řekněme po tu naši –, vždycky se setkáváme s variantami téhož dění. Lidé do revoluce vstupují s jakýmsi ideálem, začasté s ideálem všeobecným, někdy dokonce s utopickou ideologií, nebo jen s představou o lepším, šťastnějším a hezčím životě. Revoluce zvítězí, revoluční, euforická atmosféra po jisté době vyprchá a lidé začínají zjišťovat, že žádný ráj na zemi není, že to, co si od revoluce slibovali, se nestalo, ideály se neuskutečňují. A v této chvíli vznikají myšlenky, že by revoluce měla nějakým způsobem pokračovat nebo se opakovat, že po revoluci číslo 1 by měla být revoluce číslo 2, číslo 3 a podobně. Ve francouzské revoluci sesadili krále, ale ono se toho moc nezměnilo. Tak si řekli: „Jsme málo tvrdí, tak mu musíme utnout hlavu.“ A uťali mu hlavu. Ale ono se zase mnoho nezměnilo, takže začali stínat hlavy sobě navzájem.
Václav Havel

Stejně realisticky by dnes zněla i slova, která Havel pronesl při příležitosti desátého výročí sametové revoluce v roce 1999: „Vzrušené dny celonárodní solidarity, odvahy k obětem, nadšení a bezmezné radosti z pádu totalitního režimu jsou dávno pryč a my se už po léta – tu úspěšněji, tu méně úspěšně – potýkáme se všemi neblahými následky, které v naší zemi zanechala desítiletí komunismu. Těžce se u nás rodil a vyvíjel pluralitní politický systém, těžce se rodí vskutku právní stát, těžce se rodily a učily pracovat demokratické instituce, a ze všeho nejtíž se vyrovnáváme se zhoubným dílem, které předchozí doby zanechaly v našich duších, a se vším špatným, co v nás dřímalo a čemu znovu nabytá svoboda dala průchod.“

Ani na chvíli však přitom Havel neztratil ze zřetele smysl svého celoživotního snažení a význam převratných změn, na kterých se jemu i nám všem bylo dopřáno podílet: „Toto naše každodenní trápení, z něhož jsme co chvíli beznadějně otráveni, je ovšem nicotné a téměř zanedbatelné ve srovnání s historickým významem pádu komunismu ve světě, na jehož pozadí se odehrál i československý listopad 1989. Naše revoluce, smím-li to tak nazvat, nespadla totiž z nebe. Byla organickou součástí velkého procesu, kdy se začínal nezadržitelně hroutit a rozpadat systém, založený na lži, nenávisti a násilí, systém, který odnímal člověku jeho nejzákladnější práva, popíral samu podstatu života a pokoušel se pod praporem líbivých utopií násilně zastavit dějiny.“ Pokud byl Václav Havel snílek, pak snil s otevřenýma očima.