Mezigenerační setkání v Tugendhatu: politici a děti 90. let nejen o rozpadu Československa

6. září 2017
Petr Pithart na Audioportu ve vile Tugendhat

Léto 1992 je v historii brněnské vily Tugendhat vlastně jenom krátkou dějinnou epizodou. Přesto si naše paměť právě dobu před 25 lety zafixovala jako nejdůležitější okamžik spojený se slavným funkcionalistickým domem. Těžko říci, koho po volbách 1992 napadlo uskutečnit jednu z prvních česko-slovenských schůzek v Brně a právě na tomto místě.

Nápad to byl dobrý a měl pro politiky jednu nezanedbatelnou výhodu – relativní anonymitu místa, kde mohli nerušeně jednat. I novináři tehdy zůstali za plotem na ulici a díky tomu vznikly i poměrně nekvalitní a teleobjektivem focené záběry obou premiérů pod platanem. Dnes už není jasné, pod kterým.

Rádio Wave a slovenské Rádio FM odvysílaly tematický den a diskusní večer z Tugendhatu. Pozvali na něj generačně nesourodou skupinu: bývalé politiky, novináře z řad pamětníků tehdejších událostí a mladé české a slovenské umělce.

Setkání generací

Pokud někdo prožil rozpad Československa ve věku, kdy už vnímal politické souvislosti, asi mu bude připadat, že se to všechno odehrálo včera. Ostatně někteří tehdejší protagonisté se dodnes tu a tam mihnou ve veřejném prostoru – Václav Klaus, Petr Pithart, Vladimír Mečiar – ten ovšem spíš v souvislosti se zrušením „svých“ amnestií z poloviny 90. let.

Československo

Mezitím dosáhla dospělosti generace, která zažila rozpad Československa nejspíš jako dětský komparz u televize a v hlavě jí mohly uvíznout třeba postřehy rodičů nebo prarodičů, kterými glosovali politiku tehdejší doby. A pokud i dětské vzpomínky chybějí, stává se rozdělení Československa už jen kapitolou z dějepisu. Něco jako byla pro předešlé generace druhá světová válka nebo československé legie.

Bylo by nám společně lépe?

Ze samotné diskuse v Tugendhatu nakonec vyplynulo, že ani po čtvrt století vlastně nevíme, zda oběma bývalým národům Československa rozpad společného státu prospěl nebo naopak. Je to samozřejmě tím, že alternativní dějiny lze sice modelovat, ale není možné je prožít. Podle jedné z posledních statistik roku 2017 těsná většina českých občanů dnes rozpadu Československa lituje. Ale není za tím opět jenom nostalgie? Čili – to dobré si pamatujeme, to nepříjemné vytěsníme?

Audioport ve vile Tugendhat

Dnes je Slovensko mnohem západněji orientované než Česko. Na rozdíl od Prahy se v Bratislavě už hezkých pár let platí eurem a Slováci si daleko méně než my představují, že se ve světě obejdou bez evropské pomoci a spolupráce. Český ekonomický náskok se z větší části vytratil a vývoj politické kultury zejména v bývalé české části federace raději nekomentovat.

Pro mladé Čechy a Slováky je Československo zcela uzavřenou záležitostí. Ti, kdo mají přátelské nebo profesní přeshraniční kontakty, nemají většinou problém ani s odlišností jazyka a kontakt s druhým národem berou jako kulturní pestrost. Dávné politické půtky jsou zapomenuté a všechny třecí plochy, které oslabovaly československou federaci zejména po listopadu 1989, se dnes už těžko vysvětlují.

autor:Jan Sedmidubský