Mexiko a Spojené státy

Vztah Mexika ke Spojeným státům by mohl sloužit jako definice slova ambivalentní – na jedné straně stojí obdiv ke všem výdobytkům americké konzumní společnosti a na straně druhé hluboké pohrdání tím samým umocněné navíc sérií historických střetů, jež Mexičané Američanům jen tak neodpustí.

Jako doktor Jekyll a pan Hyde

Americký vliv je dnes patrný po celém světě, ovšem v Mexiku, jež se Spojenými státy sdílí 3200 km dlouhou hranici, je extrémní. V praxi to vypadá tak, že většina Mexičanů Spojené státy deklarativně odsuzuje, ovšem kdo může, využívá jejich blízkosti, jak jen to jde. A tak zatímco mladí Mexičané při hodině dějepisu popíjejí Coca Colu – mimochodem patří mezi její největší světové konzumenty – poslouchají učitele, jak s neskrývanou ublížeností mluví o nekončícím americkém imperialismu.

USA přitom takovým démonem nebyly vždycky. Po zisku nezávislosti k nim Mexiko, tak jako jiné latinskoamerické státy, vzhlíželo a snažilo okopírovat jejich vzor a udělat ze země fungující zastupitelskou demokracii. To se bohužel, opět stejně jako v jiných latinskoamerických zemích, nepodařilo a Mexiko se vydalo svou cestou. Vážné problémy se v soužití obou národů objevily zhruba v polovině 19. století, tedy v době, kdy americká společnost žila myšlenkami slavného Manifestu Destiny. Totiž tím, že americký národ byl Bohem předurčen k maximální expanzi a šíření svých civilizačním úspěchů. Pro dobro vlastní i pro dobro ostatních.

V duchu této doktríny se dobrodruzi jali dobývat Divoký západ, ale terčem jejich zájmu se stala i nepříliš dobře střežená severní území Mexika - v této době Mexiku patřily dnešní americké státy Texas, Nové Mexiko, Kalifornie, Nevada, Utah, Colorado a Arizona. Ve 30. letech se za neoficiální podpory americké vlády od Mexika odtrhl Texas a jeho přijetí do Unie vedlo o 10 let později, v roce 1846, ke dvouleté mexicko-americké válce. V jejím průběhu přišlo Mexiko o zbytek vyjmenovaných států.

Spojené státy mají na Mexiko velký vliv|foto: Fotobanka stock.xchng

Marná snaha

Právě tuto válku Mexičané dodnes vnímají jako velkou zradu – jejich země díky ní přišla o polovinu své rozlohy a o nezměřitelný díl své pýchy.

Naopak úspěchem posílené Spojené státy se po občanskoválečném intermezzu pustily do své civilizační mise, kterou historici dnes nazývají obdobím amerického imperialismu. Spojené státy v této expandovaly územně – nikoliv už ovšem na úkor Mexika – a také ekonomicky a kulturně. A Mexiko se na svého souseda začalo čím dál víc, ačkoliv nedobrovolně, vázat. Po revoluci a nástupu režimu strany PRI sice proběhlo několik pokusů, jak se této závislosti zbavit – nejznámějším příkladem je znárodnění ropného průmyslu – ovšem Spojené státy a jejich vliv se pokaždé vrátily. Po 2. světové válce, která byla pro celou Latinskou Ameriku obdobím nebývalého ekonomického růstu, se nově sebevědomé země rozhodly, že s vlivem západního světa skončí jednou provždy. A tím se zrodil program ISI, v jehož rámci zavedla takřka celá Latinská Amerika tvrdou protekcionistickou politiku, jejímž cílem bylo vypěstovat dostatečně silný domácí průmysl, který by byl schopný konkurovat tomu americkému. Výsledkem této politiky bylo samozřejmě obrovské zadlužení, které vedlo v 80. letech k hlubokým finančním krizím. Mexiko jich postihlo hned několik, z některých se dokázalo vzpamatovat samo, z jiné jej vytáhlo objevení světově vysoce poptávané ropy a z těch posledních ho zachránily Spojené státy.

Ty spolu s Mexikem a Kanadou uzavřely v roce 1994 dohodu o vytvoření Severoamerické zóny volného obchodu. Právě ta spolu s tučnými vládními půjčkami zachránila Mexiko před zatím poslední hrozbou bankrotu.

Vyhlášení NAFTA, jak se této zóně v angličtině říká, bylo zcela logickým krokem. Mexická ekonomika je na té americké naprosto závislá. Trh Spojených států je odbytištěm pro 80 % mexického exportu. A i přesto, že je tento stav – jak ukázala finanční krize z roku 2008 – pro Mexiko smrtící, vůle ke změně je zatím malá. V Mexiku sice sílí hlasy po diverzifikaci vývozu i dovozu, ovšem geografické podmínky nahrávají pochopitelným argumentům podnikatelů - proč složitě dovážet do či vyvážet ze vzdálené a neznámé Evropy či Asie, když máme doslova za humny ohromný trh, který za normálních podmínek naše produkty pohltí? Tyto argumenty podporuje i skutečnost, že Mexiko sice má smlouvy o volném obchodu s celou řadou zemí - v podstatě s celou Latinskou Amerikou, Evropskou Unií či s Japonskem, ale ve srovnání s významem NAFTA ale žádná z nich neobstojí.

Horké pomezí

Velkým problémem mexicko-amerických vztahů je také vzájemná hranice, přes kterou do USA míří statisíce nelegálních uprchlíků a tuny drog. Američané se tomu brání různými způsoby - místní organizují pravidelné hlídky domobrany a vláda od dob úřadování George Bushe mladšího staví plot, který má přechod hranice znemožnit. Ani jedno ale zatím mexické pašeráky nezastavilo.
Mexiko-americká hranice je jedním slovem fenomén. Kromě řady ilegálních činností k ní patří také pojmy jako Tex-mex či maquiladoras. Tex-Mex skvělě vystihuje povahu této oblasti, kde se rozdíly mezi oběma zeměmi stírají. Jeden příklad za všechny – pokud jste považovali burritos či fajitas za typická mexická jídla, tak vězte, že jejich domovinou je americký jih a ne Mexiko. Maquiladoras jsou pak dalším pohraničním nešvarem - za tímto pojmem se totiž skrývají americké továrny, které stojí na mexickém území a profitují z tamní levné pracovní síly. Pracovní podmínky, které nabízejí svým zaměstnancům, bývají neúnosné. Ovšem dolar je tvrdá měna a mnoho Mexičanů je ochotno pracovat za minimální mzdu a riskovat pro ni ilegální pobyt ve Státech. I tak si totiž vydělají víc, než doma, ve vysokou nezaměstnaností sužovaném Mexiku.

Spojené státy mají na Mexiko také hluboký kulturní vliv, to ale ostatně známe i my. S podivem je ale to, že ačkoliv Tři králové, Dušičky či domácí filmová produkce prohrávají svůj boj se Santa Clausem, Haloweenem či triky nabitými blockbustery, na svou tradiční hudbu nedají Mexičané dopustit.