Menšinová vláda a komunisté

Ty z těchto slov vyvodily, že Klaus jmenování takovéto menšinové vlády odmítne. Pokud bychom vycházeli z české ústavy, nemá hlava státu šanci říci jasné ne. Ostatně v ústavě se píše toto, cituji: "Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi," konec citátu příslušné pasáže české ústavy. Z ní se dá vyvodit, že president republiky vládu jmenovat musí. Samozřejmě se může pokusit pověřit jednáním o vytvoření nové vlády někoho jiného, než vítěze voleb. Otázkou zůstává, zda by takovýto kabinet ve sněmovně získal důvěru. Podobný pokus by mohl ještě jednou zopakovat a pak by musel předat štafetu předsedovi poslanecké sněmovně. Ten by presidentovi přednesl svůj návrh. A pokud by sociální demokraté byli ve sněmovně nejsilnější, pak by předseda byl podle všeho z jejich řad. No a čistě teoreticky pokud by skutečně ze sněmovny putoval na Hrad návrh menšinové vlády ČSSD založený na podpoře výlučně komunistů, pak jediné, co by hlava státu mohla učinit, by bylo jmenování takovéto vlády zdržovat.

Podle zvyklostí by sice neměla zbytečně otálet, přesto nikde není psáno, že jmenování nemůže oddálit o měsíce a možná i o roky. Pokud by čistě teoreticky k nejmenování došlo, co by v takovém případě následovalo? To lze rovněž vyvodit z české ústavy. V ní se mimo jiné píše, cituji: " Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny. Podá-li vláda demisi, prezident republiky demisi přijme." Konec citátu české ústavy. Znamená to, že po zahájení práce nové sněmovny po volbách bude muset Paroubkův kabinet podat demisi.

Zemi někdo řídit musí. Takže by se nabízely dvě varianty. Pokud by hlava státu někoho jmenovala premiérem, ten by sestavil vládu a ve sněmovně neuspěl, byla by u moci takováto vláda do doby, než by byla jmenována jiná. Pokud by však hned po volbách pověřil president republiky sestavením vlády Jiřího Paroubka a pak by nechtěl jeho menšinovou vládu jmenovat, zůstala by u moci vláda původní. Takže čistě teoreticky by mohl dále vládnout kabinet, který by neměl k nové sněmovně žádný vztah. Poslanci by takovéto vládě nemohli vyslovit nedůvěru, protože už by byla po podání demise.

Zároveň by však kabinet dál úřadoval a mohl přijímat nejrůznější rozhodnutí. Pokud se nestane nic mimořádného, pak by ve sněmovně po volbách už neměli sedět představitelé Unie svobody. Přesto by paradoxně dál byli při této variantě u moci. Konkrétně by ovládali ministerstva spravedlnosti, obrany a informatiky. V minulosti jsme už sice mohli být svědky nejrůznějších absurdních řešení například typu opoziční smlouvy, takovéto však přeci jenom patří do nejbujnějších fantazií. Zkrátka je velmi nepravděpodobné, že by po volbách následoval právě takovýto scénář. Ostatně sociální demokraté opakují, že pokud by měli šanci opět sestavovat vládu, snažili by se nejprve o vznik většinového kabinetu, který by se obešel bez komunistů. Pokud by to nešlo, vydali by se cestou kabinetu menšinového a podporu by se pokusili hledat napříč politickým spektrem.

A v zákulisním vyjednávání by se dalo zařídit, aby vláda ve sněmovně získala podporu a přitom se to dalo vykládat tak, že to nebyla zásluha hlavně komunistů. To by pak pro hlavu státu mohlo být přijatelné a mohl by menšinovou vládu jmenovat. Tím spíš, že president republiky se ohrazuje proti tvrzení, že mu do čela státu pomohli výrazně komunisté. Což je svým způsobem pravda. Samozřejmě s dodatkem, že bez hlasů některých z nich by se podle všeho presidentem republiky nikdy nestal. Také okolnosti presidentské volby jsou názorným příkladem, že různá prohlášení činěná před volbami je třeba brát s rezervou. Realita pak většinou donutí politiky jednat jinak, než se ještě před časem zdálo. Snad jedinou výjimkou byl důsledný postoj tehdejšího šéfa Unie svobody Jana Rumla, který odmítl vstoupit po volbách v roce 2002 do vlády s lidovci a sociálními demokraty.

Tato zásadovost nakonec nadělala více škody než užitku. S odstupem doby se tak dá označit spíše za hrubou politickou chybu. Vznik opoziční smlouvy a tím rozostření hranic mezi vládou a opozicí, upevnění nejrůznějších klientelistických vazeb v zákulisí, znechucení části veřejnosti politikou toho byly přímým důsledkem.