Mediální boj p "chobotnici"

Lze se v něm dovědět možná více než o knihovně - o samotných médiích a těch, kdo je vytvářejí. A kromě jiného - toto zamyšlení vrací do středu pozornosti samotný návrh nové knihovny, zbavený mediální mlhy. Ta má totiž tu nepěknou vlastnost, že předmět debaty natolik zahalí a zneprůhlední, že na konci už pomalu nikdo neví, o čem se to vlastně všichni hádáme.

Návrh Jana Kaplického na stavbu nové Národní knihovny na Letné dostal lidový název "chobotnice" - podle svého tvaru. Slovo chobotnice však má často i jiný než zoologický význam. Míní se jím propletenec vzájemných vztahů vlivných osob či skupin, které přes sebe nepustí ty, kdož nejsou součástí té chobotnice. Říkejme tomu pro stručnost mafie. V italském kriminálním prostředí jde nejen o skutečné zločince, ale i o jejich pomahače z řad policie, justice, státní správy atd.

Jedna ukázková chobotnice vegetuje v českém prostředí tzv. kulturních a uměleckých pracovníků - a novinářů. Funguje jednoduše: tvůrce, patřící k tomuto volnému neformálnímu spolčení, cosi vytvoří a předloží veřejnosti. V ten moment se toho chopí novináři a spustí propagandistickou halekačku, jejímž cílem je dotyčné dílo obestřít tak mohutnou aurou, aby nikoho nenapadlo dílo kritizovat a nedoceňovat jeho Význam, Velikost a Nedotknutelnost. Čímž mimochodem ubližují původnímu předmětu - snižují jeho estetické kvality na záminku k mediální bitce.

Sám o sobě by tento jev byl spíše směšný, protože se odehrává na poměrně malém a do sebe uzavřeném území připomínajícím ghetto: jen málokoho zvenčí zajímá, co si ti kulturníci opravdu myslí - o sobě a svém činění. Ale tu a tam se vliv této enklávy dotkne širší veřejnosti. Zpravidla v případě, kdy je předmět diskuse tak nápadný, křiklavý a polemický, že se k věci veřejnost chce vyjádřit spontánně, i bez návodu novinářských krasoduchů. Tak, jak se to přihodilo u Kaplického chobotnice na Letné.

Návrh Národní knihovny vyvolal debatu, v níž - soudě aspoň podle lidových ohlasů pronikajících do mediálního světa - jsou protichůdné názory zhruba vyrovnané. Jedni viní Kaplického návrh z autorského exhibicionismu a egocentrismu, ignorujícího smysl a poslání stavby (uchovávat a zpřístupňovat knižní fondy), druzí jsou okouzleni vyzývavostí a experimentálností novotvaru na geometricky řezané pláni a argumentují tím, že všechny osobité stavby minulosti vyvolávaly obdiv i odpor - počínaje gotickými katedrálami a konče kubistickými činžáky. To jsou diskuse legitimní, není na nich nic špatného. Co je však zdrcující, je postoj řady tzv. kulturních redaktorů. Vesměs Kaplického dům přijali s nadšením a píšou o něm samé chvály, na což mají jistě právo. Jenže vůči těm, kdo slova chvály nenacházejí, zaujímají tihle propagandisté nesmiřitelně nepřátelský a nepokrytě urážející postoj. Dal by se vyjádřit starým heslem komunistů: kdo nejde s námi, jde proti nám. Třeba v Lidových novinách nacházíme pravidelně řadu typických projevů tohoto novodobého "třídního boje". Svůj nepříliš souhlasný, či dokonce odmítavý postoj k chobotnici tam před časem vyjádřili například dva spisovatelé, vůči nimž je obecně zpravidla zaujímán postoj plný úcty k jejich dosavadnímu literárnímu (a někdy i občanskému) dílu: Ludvík Vaculík a Ivan Klíma. Oba dva svými argumenty vyjádřili názor, že se chobotnice jakožto knihovna na tu pláň nehodí. Jaká byla ale reakce redaktorů těch novin!

Už před započetím jakékoli diskuse napsala Marta Švagrová, že oponenti Kaplického díla jsou - cituji - "zapšklí chytráčci, kteří se na slávě jiných přiživují aspoň plivancem, když jinak to nedokáží." To je ještě slabý odvar toho, jak reagovala na Klímův kritický text redaktorka Jana Machalická. Označila spisovatelův názor doslova za "staromilské žvásty, které urážejí moderní umění". Klíma podle Machalické "projevil totální neschopnost přijmout cokoliv nové a progresivní," a jeho slova prý "vypovídají o tom, že dotyčný nic nechápe". To je výrazivo, za něž by se nestyděl ani Rys - Rozsévač ve Vlajce či Jaroslav Kojzar v Rudém právu. Za německé i ruské okupace se přece tak vehementně psalo o těch, kteří nejsou schopni "pochopit to nové a progresivní". Což bylo dle dobových zvyklostí obyčejně klasifikováno jako zločin proti režimu. Pánové Klíma a Vaculík by si na to měli pamatovat - ze svých rozdílných pozic a rolí v 50. a 70.letech. Při těch slovech jim nepochybně dosti mrazí.

Je bohužel typické, že v Čechách se i o estetických tématech vede diskuse, z níž cáká krev. Výše řečená redaktorka se k této věci zeširoka vrátila za poslední měsíce ještě mnohokrát, nejdramatičtěji asi v komentáři Abstraktní umění dráždí. Zde zobecnila problém knihovny na problém moderního umění jako takového. Opět došla k závěru, že kdo nesdílí její názor, je hlupák. To se dalo čekat. Za zmínku ale stojí její argumentace. Příkladně tvrdí, že kdo neposlouchá Leoše Janáčka, nýbrž střední proud, není "schopen se do ničeho vcítit". Škoda, že ten "střední proud" nedefinuje. Je totiž faktem, že do něj dnes patří třeba i Eric Clapton či Elton John, a tyhle pány jistě poslouchají lidé citliví a při poslechu jejich skladeb leccos pociťují, ba dokonce jsou třeba i schopni se do nich vcítit. Byť to není Janáček (a nic proti němu). Redaktorka jedním vrzem rovnává symbolické figurální kresby z afrických jeskyní s režírováním "Shakespeara v supermarketu", což už není ani odvážné: to je prostě projevem nepochopení - Shakespeara i těch kreseb. Novinářka totiž zásadně nečiní rozdílu mezi dvěma krajnostmi. Na jedné straně stojí abstraktnost jako tvůrčí nezbytnost (vyvolaná procesem abstrahování květnaté skutečnosti na podstatný základ a nepodstatné ornamenty, přičemž hoden zobrazení je jen ten symbolický základ). A na druhé straně je jen obyčejná autorská schválnost, jíž je přesazení archetypálního renesančního dramatu mezi regály s psími konzervami, pokud to nemá řádný dramaturgický důvod. Pro takového novináře je obrazem umění již ten samotný rozpor a paradox - Shakespeare mezi konzervami. Je-li nezbytné jej tam dávat, či je-li to jen prostá exhibice tvůrce, to žurnalista neřeší. Je přece moderní, tak mu stačí ta jevová stránka, ten viditelný protiklad. Ten samotný již považuje za umění. K tomu není co dodat.

Horší je, když se takový novinář pouští do držitelů jiných názorů. Vytrvale jim vzkazuje, že - cituji - "nechápou souvislosti", vyhrazuje si právo "odmítnout jejich dojmologii a plácání". Což o to, odmítnout může novinář, co je libo, když mu to jeho redakce trpí a platí. Ale umlčovat nesmí nikoho. K tomu nemá žádný mandát. Výkon novinářského řemesla je totiž privilej, šance přednostně vstupovat do veřejného prostoru, nikoli právo na selekci těch ostatních, komu se dovolí, a komu ne, veřejně promluvit. Je v té privileji totiž skryta také náležitá zodpovědnost, spočívající v prosté aplikaci Voltairova hesla "nesouhlasím s tebou, ale budu se bít za tvé právo to říkat". To řadu našich novinářů pranic netrápí. Užívají si přednosti promluvit kdykoli a cokoli jím slina na jazyk přinese. Čímž dávají zprávu hlavně o sobě, ale konec konců i o celém novinářském cechu. A poskytují jednu z možných odpovědí na otázku, proč tento cech nemá nejlepší pověst.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .