Martina Vacková: Linecké koláčové postřehy (o šikaně a divném vánočním stromku)
Je to vždycky legrační, když se cizinec podivuje nad místními zvyky. V předvečer 1. máje se dánský kolega v úžasu díval na instalaci divného vysokého vánočního stromku na náměstí v rakouském Linci. Rakouská kolegyně mu vysvětlila, že je to májka, prvomájová tradice, a dodala stručný výklad o tom, jak se musí hlídat, aby ji vedlejší ves neukradla. Což by byla pro místní potupa.
Během jejího výkladu jsem já coby Češka jen pokyvovala hlavou a verzi jako přes kopírák pro Česko, nebo minimálně pro jižní Čechy, podepsala.
Čtěte také
Dána zajímalo, jestli májku staví také ve Vídni. „To je spíš ve vsích. Víte, Linec je taková velká vesnice,“ dodala Rakušanka. Velká vesnice je třetí největší rakouské město, které mi silně svou atmosférou připomíná jihočeská města České Budějovice nebo Tábor. Jak by ne, doplňujeme s Rakušankou Dánovi, stejné zvyky i podobná architektura plynou z dlouholetého společného rakousko-uherského života.
Já osobně se v Linci cítím jako doma. Člověk tu nemá pocit, že je v zahraničí, je to přece coby kamenem dohodil od českých hranic a spojení do Česka přímé po silnici i železnici. Každý rok je v Linci filmový festival zvaný Crossing Europe, takže se tam křížili lidé z celé Evropy – jen já potkala Slováky, Němce, Rakušany, Islanďany, Dány, Francouze, Belgičany, Maďary a tak dál.
Zachraňují planetu, nebo Ukrajince?
Linec je ale především bohaté univerzitní město plné mladých lidí, takže mezinárodní mix není jen na pár festivalových dní, ale pořád.
Čtěte také
Například od vedlejšího stolku v restauraci jsem zaslechla dialog dvou studentek o tom, že v programu Erasmus budou poznávat Českou republiku. Hm, proč si vybraly právě Česko, honí se mi hlavou. Ale spěchám do kina, takže myšlenka v hlavě zůstala bez odpovědi.
Mladí lidé se hojně vyskytovali i ve většině filmů v Linci. Jeden ze vzkazů z filmového plátna po covidu byl vcelku jasný – pozor na tvrdou šikanu. V belgickém Hřišti, které dokonce ocenila i porota, se objevuje šestiletá aktivistka za spravedlnost a za boj proti násilí.
Tedy ona to žádná organizovaná aktivistka není – je to bojácná žačka, která přichází do první třídy a spoléhá na pomoc svého staršího bratra. Jenže brzy zjistí, že svět o přestávkách na školním hřišti funguje úplně jinak a její ochranitelský bratr je obětí dlouhodobé kruté šikany starších žáků. Takže se rozhodne tomu násilí zabránit. Školní hřiště má paralely s politickým prostředím, kde platí tvrdá pravidla a kde naiva přichází o krásné představy o světě a o tom, že jde všechno s dobrým úmyslem napravit.
Čtěte také
Islandské Nádherné bytosti vás zavedou mezi bandu puberťáků, kteří svým chováním balancují na hraně osobní bezpečnosti i zákona, takže je jasné, že se jednou musí něco stát. A stane se…
Často je člověk rád, že ve skutečnosti je život lepší než ve filmech. Když pak vyšel z kina na lineckou prvomájovou ulici, viděl svobodu, pochody, tribuny s hlásnými agitátory, tance a hudbu. Třeba rozjařená skupinka mladých lidí ve žlutém tričku s obrazem kachny a modrých kalhotách skotačila ptačí tanec. „Zachraňují planetu, nebo Ukrajince?“ ptají se kolemjdoucí.
Mladí aktivisté snažící se zlepšit svět tady budou vždycky. I když jsou jejich snahy někdy marné, někdy těžké, někdy agresivní a někdy zbytečné, je dobře, že jsou slyšet, protože i malá prvňačka z filmu za cenu deziluzí pohnula kouskem světa.
Protože i Nádherné bytosti se ukázaly být nakonec opravdu nádherné. Nebo protože když poznáme divné zvyky z jiné části světa, nebudeme se obávat těch dalších divných, s nimiž se někdy setkáme.
Autorka je editorka Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
