Martin Profant: Ideály, kterými se stát udržuje

Výrok často citovaný, ale dokázali bychom se vůbec dohodnout na tom, z jakých ideálů se 28. října 1918 zrodila Republika Československá? A třeba jen na tom, zda jsou ke zrodu státu potřeba nějaké ideály? Zda k jeho provozu nestačí jen dbát o konkurenceschopnost, tento výsadní národní zájem.

Karel Hvížďala: Česká otázka po 100 letech od založení republiky

Českou otázku zformuloval ve stejnojmenné knize doplněné o text s názvem Naše národní krize náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Přinejmenším byla po takových ideálech pro nový stát v českých zemích i na Slovensku poptávka, a to nejméně od května 1917. Tehdy poprvé českou veřejnost ovládla idea  „českoslovanského národa“, který bude žít „v Evropě demokratické, Evropě národů svéprávných a svobodných“ (řečeno slovy Manifestu českých spisovatelů).

Myšlenka samostatného státu šla přitom proti srsti moderní české politické zkušenosti. Rozpadem středoevropského soustátí se malé nástupnické státy stanou vítaným prostorem mocenské expanze hned dvou velmocí, varoval kdysi František Palacký a jeho varování bylo obecně známé a souhlasně přijímané.

A co bylo ještě vážnější: ani český, ani československý stát nebylo možné vytvořit jinak než jako mnohonárodnostní. Jinými slovy, vždy se v samostatném státě musely reprodukovat všechny národnostní problémy Rakouska-Uherska, jen stlačeny na menším prostoru, a proto výbušnější. Věc riskantní až k absurditě. V letech 1917-1918 ovšem dějiny a zvláště nereformovatelná habsburská monarchie nedávaly příliš na vybranou.

Slepá místa ideálů

Odpověď na první, vnější nebezpečí se opírala o ideál oné demokratické Evropy, respektive o systém kolektivní bezpečnosti, který si tato Evropa vytvořila. Může se nám, poučeným historií 20. století, taková důvěra zdát naivní, ale nezapomínejme, že se dnes v podstatě spoléháme na podobné řešení, jen - doufejme - na pevnějších integračních základech.

Daniel Kroupa: Ideje, z kterých vznikají státy

Také cítíte smutek, když sledujete, jak se zajímavé myšlenky častým opakováním v nevhodných souvislostech stávají otřepanými frázemi, které namísto aby podněcovaly otázky, jen udržují mluvčí v bezmyšlenkovitosti?

Odpověď na riziko vnitřních národnostních třenic přetavil v sedmnáctém roce F. X. Šalda do ideálu nového češství. „Češství starovlastenecké … bylo plné strachu a neurosy z rozervanců, z cizich podvratných směrů, z kosmopolitismu. Bylo vlastně velmi slabé, bázlivé, zápecné a řekněme to rovně: sobecké...“ Takové češství by nedokázalo než utiskovat ze sobectví, strachu, msty a také, že nic jiného prostě neumí.

Nové češství musí být otevřené, není samo účelem, ale jen nezbytnou podmínkou k tvořivému životu. Nejde o to mluvit česky, ale o národní a tedy i jazykovou kulturu, ve které je možné vyslovit i ty nejsubtilnější záležitosti. O 50 let později vyjádřil týž požadavek Karel Kosík stručným: vyslovit vše a vést dialog s celým světem a dějinami.

Není těžké ukázat slepá místa „ideálů, z nichž se zrodil náš stát“, jejich mocenské a ideologické zneužívání. A je to potřebné. Téměř stejně potřebné, jako přemýšlet nad tím, proč po sto letech ohrožuje naši občanskou svobodu totéž politické zneužívání oné smutné a již v roce 1918 přežité formy vlastenectví plného strachu.

Autor působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR