Martin Ježek: Rozdělené Kosovo

Začalo to přerušováním telefonního spojení v srbských enklávách. Tady je potřeba si vysvětlit jednu věc: v Kosovu můžete na svůj mobil chytat signál dvou místních operátorů, kteří mobilní síť provozují podle licence z Prištiny. Jeden z nich dokonce vládě patří. Tito operátoři mají mezinárodní volačku +377, která jinak náleží Monaku. Srbští operátoři pak mají také srbskou licenci a volačku +381, což je předvolba Srbska.

Jednu chvíli si kosovská vláda vzpomněla, že srbští operátoři tu nepodnikají podle místní licence a jejich technické zázemí – tedy především stožáry distribuující signál – se musí neprodleně odstranit. Policie tak jednoho dne nad ránem šla a začala ničit elektroniku a řezat kabely.

Otázka licence k provozování mobilní sítě tu však evidentně hraje jenom zástupnou roli. Maličkaté území Kosova je rozděleno na ještě mrňavější sever, obývaný hlavně Srby a na většinově albánský jih. Na severu naopak někdo zaútočil na albánské stožáry. To aby se vědělo, kdo je pánem. Údajně tu šlo o to, že Kosovo by se rádo zbavilo telefonní předvolby Monaka a požádalo o svou vlastní. To Bělehrad zablokoval. A tak přišla odveta. Výsledek však je především ten, že se opět o další kousek prohloubilo rozdělení území na dvě části. Se srbskou simkartou si na jihu hned tak někdo nezavolá a na severu albánský signál také nebude.

Skoro by se dalo říct, že by podle telefonního signálu někdo mohl nakreslit nové hranice. Zatím to ani jedna z vlád nechce přiznat, ale rozdělení Kosova je čím dál patrnější záležitost. Člověk by si skoro řekl, že by to možná bylo dobré řešení. Každý na svém. Tím by se zmenšilo riziko budoucích rozmíšek a konfliktů. Ten plán by však měl jednu oběť: na jihu je několik enkláv, kde nadále bydlí Srbové. Jsou tam i pravoslavné kláštery o které by byl důvod navíc, se bát.

Že to na jihu nebude pro menšiny do budoucna jednoduché, ukázala vláda také nedávno. Najednou se přišlo na to, že mikrobusy, kterými Srbové jezdí do Srbska, musí mít oficiální licenci. A tak pohraničníci začali srbské obyvatelstvo vracet a nepovolovalo přes hranici přejet… O co ve skutečnosti jde? O omezování svobody pohybu. A na to jsou lidé v Kosovu mimořádně citliví, protože s tím, že někudy někam nemůžou, mají za poslední léta bohaté zkušenosti.

Ve srovnání se situací v terénu tak vypadají politická vyjádření jako odtržená od reality. Chystá se například konference států západního Balkánu v Sarajevu, kde je nejdůležitější otázkou, jak se tam Kosovo bude jmenovat. Tady jsou Priština a Bělehrad naprosto nesmiřitelní. Jedni chtějí vystupovat jako suverénní stát, druzí chtějí mít tu čest s mezinárodním protektorátem. Soupeří tu tedy dvě cedule: na jedné má být napsáno Republika Kosovo a na druhé UNMIK Kosovo. UNMIK je zkratka mezinárodní správy OSN.

Mocnosti se nadále nemůžou dohodnout. Spojené státy se nechaly slyšet, že by rády, aby Srbsko uznalo nově vyhlášené Kosovo. Velvyslanec Ruska při NATO Dimitrij Rogozin naopak Kosovo prohlásil za výtvor banditů, který do budoucna nepřežije.

Jde tu tedy o dvě věci: Jednak, je třeba se rozhodnout, jestli se bavíme o državě banditů anebo suverénním státě. Zadruhé,, nelze zapomenout na obrovské množství detailů, které lidem v Kosovu ztěžují každodenní život. Problémy s mobilním signálem a licencemi pro řidiče jsou jen špičkou ledovce. Zkrátka a dobře – nemá smysl si nalhávat, že není třeba sednout za jednací stůl.

Autor je balkanolog, redaktor ČRo 2 - Praha