Martin Horálek: Změnit se musí ne příroda, ale hospodaření v ní

Jelen (ilustrační foto)
Jelen (ilustrační foto)

O kůrovcové kalamitě se v Česku mluví často.

Díky všudypřítomným kulisám mrtvého lesa nastojato se malý brouček, který se živí lýkem smrků, stal předmětem všeobecného zájmu lidí, a tím i věcí politickou. Za viníky katastrofy bývá nejčastěji označováno sucho, nezřídka i přemnožená zvěř. Jenže, je to opravdu tak jednoduché?

Při pohledu do historie zjistíme, že na místo původních listnatých a smíšených lesů, které u nás přirozeně rostly, jsme i díky průmyslové revoluci v 19. století postupně vysázeli smrkové monokultury. Jak známo, smrk má velmi kvalitní dřevo a navíc roste poměrně rychle, takže jeho ekonomická rentabilita je velmi zajímavá.

V první generaci se navíc smrkům dařilo. Půda po hluboko kořenících listnáčích byla plná živin, navíc zkypřená, takže smrky rostly jedna radost. A kdo by se v časech hojnosti zajímal o řeči lesních inženýrů, kteří už tenkrát varovně zvedali prst? A tak na stejná místa lidé zas a znovu sázeli smrkové semenáčky.

Jenže v půdě bylo stále méně humusu, zejména v úzké vrstvě na povrchu. Smrky kořenily mělce, byly náchylnější k vývratům a půda se stávala utuženější a méně propustnou. Do takové půdy se voda vsakuje jen velmi obtížně, ostatně tentýž problém řešíme dnes i na většině polí. Připočteme-li k tomu komunistické meliorační šílenství a likvidaci všeho, co jen trochu přirozeně zadržovalo vodu v krajině, máme recept na sucho prakticky kompletní.

Změnit své myšlení

Podobné je to i s přemnoženou spárkatou zvěří. Jako myslivecký rektor a předseda redakční rady největšího mysliveckého měsíčníku u nás musím přiznat, že svůj podíl viny nesou i myslivci samotní. Příliš pomalu do své praxe promítli poznatky z moderních oborů, jako je ekologie.

Systematické hospodaření se zvěří navíc někteří zaměnili za podnikání v oblasti lovu. Zajímali se tak pouze o zvěř parohatou, která se dala zpeněžit. Průběrný lov samic, který je nejdůležitější jak z důvodu redukce stavů, tak i kvality chovu, zcela opomíjeli. Jejich honitby snadno pozná i laik. Vyznačují se nevyváženým poměrem pohlaví samců a samic v populaci, které má být správně vyvážené.

V souvislosti s plánovanou obnovou lesních porostů na kůrovcových holinách nám ale hrozí i opačný extrém – vybíjet v daných lokalitách veškerou spárkatou zvěř bez ohledu na cokoliv. Řešení je to relativně snadné a tudíž i svůdné. Problém je v tom, že bychom tak opakovali stejnou chybu, která nás přivedla do současného stavu. V zájmu ekonomického zisku bychom narušili to, co je přírodě nejvlastnější, totiž již zmíněnou vyváženost.

A tak nezbývá než doufat, že nás hřbitovy uschlých smrků inspirují k tomu, abychom se konečně přestali pokoušet přírodu měnit, ale změnili své myšlení a hospodaření v ní!

Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize