Martin Fendrych: Bůh ve chlívě a voják v zákopech

Myslím tím třeba teror na Filosofické fakultě těsně před Vánoci, nebo útoky a nenávist na sociálních sítích nebo v politice. A i když žijeme v míru, přesto jsme často nespokojení a naštvaní a neuvědomujeme si, že kousek dál odtud umírají lidé po tisících ve válce. Ve válce, na kterou jsme si my rychle zvykli, protože se nebojuje u nás.

Čtěte také

Martin Fendrych: Ukrajina patří do Evropské unie víc než vyděrač Orbán

Moje známá Ukrajinka Nataša k nám utekla loni v dubnu se svým desetiletým synem a nechala doma manžela i maminku. Na Vánoce odjeli domů. Nevíme, jestli se ještě vrátí, jestli tu cestu ona a její dítě přežije.

Představuju si, jak asi vypadá Štědrý den ve válečných zónách, ve městech, kam padají bomby, na které míří rakety nesoucí ruskou smrt a zkázu. Jak tam sedí lidé okolo stolu, pokud ještě mají domov, a jsou neustále ve střehu, v napětí. Ne z dárků, jaké dostanou, ne z toho, jak budou ty jejich dárky přijaty, ale ze strachu, co se může stát.

Představuju si Štědrý den někde v zákopech, v leženích ukrajinských vojáků. Jak myslí na své blízké, na rodiny, na život před válkou, ze které se mnozí z nich nikdy nevrátí. Nepochybuju, že Rusové budou ničit bez přestávky, ostatně jejich pravoslavné Vánoce se slaví až později, 6. a 7. ledna.

Něco se prostě dát musí

U nás většina lidí vnímá Vánoce jako svátky dárků a jako tradici. Často si nadělujeme zbytečnosti, jen aby se něco dalo, protože se něco dát prostě musí. Doufám, že dost lidí od nás poslalo nějaký ten dar na Ukrajinu, pro lidi, kteří tam brání svoji zemi, ale taky naši zemi.

Čtěte také

Kapr, nebo velryba? Psycholog o tom, jak vzniká stres na Vánoce a proč některým blízkým stačí volat

Představuju si Štědrý den ruského vojáka, ať už ho slaví teď v prosinci, nebo až v lednu. Jak asi vnímá tyhle „svátky míru“ agresor, jestli mu přijde na mysl, že se účastní, ať už dobrovolně, nebo z donucení, něčeho zlého, že je součástí velkého zla v době, kdy se lidé na sebe obvykle usmívají, nebo aspoň pokoušejí usmívat.

Přemýšlím o tom, kolik lidí u nás bude během štědrovečerní hostiny myslet na Ukrajince. Jestli na ně pomyslí v dobrém a se soucitem i ti, kteří odmítají ukrajinské uprchlíky a zlobí se, že jim vláda poskytuje příliš velkou pomoc. Kolik lidí si uvědomí, že žijeme v míru a že v něm brzy, možná už za pár let, žít nemusíme.

Bůh jako vyvrhel

Myslím na Vánoce, na jejich podstatu. Na biblickou zvěst, podle níž se malý Ježíšek, kterého křesťané považují za Syna božího, narodil v chlívě. Tedy v naprosto nedůstojných, nekrálovských, nebožských podmínkách. Bůh ve chlívě, kde žijí zvířata. My jsme si z toho šikovně udělali Betlémy, romantickou scénu, která nám připadá krásná a dojemná. Kdyby ale moje žena měla rodit ve chlívě a novorozeně položit třeba do koryta na žrádlo pro krávy, asi by bylo po romantice.

Bůh ve chlévě a později Bůh, kterého ukřižují, protože je Bůh, to žádná romantika a selanka není. Bůh jako vyvrhel. Možná proto máme Jezulátko, Ježíška navlečeného do zlata a drahých kamenů, vyšňořeného jako nějaké princátko. Potřebujeme ten chlív a kříž nějak zakrýt.

Martin Fendrych|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

Ale boží Syn v těch mizerných podmínkách může mít velkou cenu pro lidi v nejhorších podmínkách. Třeba pro ukrajinské vojáky v zákopech, nebo někde v tanku, nebo na poli, odkud vysílají drony. Nebo v polní nemocnici, když třeba šlápli na ruskou minu. Bůh ze chléva má možná nečekaně velkou cenu pro lidi v nouzi, pro lidi v zoufalé situaci. A nám, kteří nejsme ve válce a nebojujeme o přežití, připomíná, že na ty tam nemáme zapomenout ani na Štědrý den.

Autor je komentátor Aktuálně.cz