Martin Ehl: Polské odchody aneb Potíže se státem

Když odešel na stáž na Harvard, jeho místo v jednom z polovládních výzkumných institutů jeho nadřízení zrušili. Neměl se kam vrátit. Celá jeho zářná kariéra má tak háček – i přesto, že má spoustu přátel a známých, stáž na slovutné univerzitě a tři vysokoškolské diplomy, nikdo mu nechce v Polsku dát stálé místo.

Už skoro rok se živí různě - překlady, analýzami, teď začne učit na dvou menších vysokých školách na východě u ukrajinských hranic, kam se musel trochu potupně vrátit z Varšavy a Lublinu, kde působil. Stálé místo mu ale nedali, jen externě učit několik kurzů.

Rozeslal na pět stovek životopisů a motivačních dopisů. Ozvalo se mu zpět jen pár potenciálních zaměstnavatelů. „Když neseženu slušné stálé místo do konce roku, tak jedu ven,“ pravil při naší poslední rozmluvě v půlce září a bylo vidět, že i na jeho tolerantní, až nepolsky klidnou povahu je to příliš.

Polští zaměstnanci si drží svá místa zuby nehty, zejména ve státní sféře. Počet státních úředníků roste jak za konzervativních, tak za liberálních vlád. Služby občanům, které má stát poskytovat, se ovšem nijak nelepší. Tristní stav státní správy byl vedle vysoké nezaměstnanosti jeden z důvodů, proč po roce 2004 – tedy po vstupu do Evropské unie – odešly do zahraničí pracovat na dva milióny Poláků. Mnoho z nich si pochvalovalo, jak třeba v Británii jednoduše a efektivně funguje státní správa. V zahraničí se uplatnila řada polských talentů, které by jinak semlel polský státní moloch.

Nenaplnily se předpovědi, že s prohlubující finanční a hospodářskou krizí se Poláci budou pokorně do své vlasti vracet. Nedávno zveřejněná data polského statistického úřadu uvádějí, že od roku 2007, kdy byl vrchol této pracovní migrace, se vrátilo na sedm set tisíc lidí. Ale milion osm set tisíc občanů Polské republiky stále žije a pracuje v zahraničí. Mnozí z nich se třeba přesunuli z jedné země do jiné, například z Británie do Norska. Všude je to lepší než doma.

A chystá se další vlna. Příští rok v květnu musejí i poslední staré členské státy Evropské unie, tedy hlavně Německo a Rakousko, plně otevřít svůj pracovní trh. Polští statistici a sociologové odhadují, že během několika měsíců může do Německa odejít pracovat na čtyři sta tisíc Poláků, možná i víc. Je to blíž než do Británie, statisíce Poláků už v Německu legálně či ilegálně stejně pracují, takže stačí mít správné známé a auto.

Nezaměstnanost je v Polsku nižší než před pěti lety, čili ekonomické důvody budou pro motivaci odejít méně důležité než třeba právě nespokojenost se státem. Ten není schopen udržet talentované a vzdělané lidi, kteří právě jako můj kamarád mají zahraniční zkušenost a chtěli by se vrátit domů založit rodinu a vlastní byznys.

Německé agentury práce či zdravotní pojišťovny už se na vlnu Poláků připravují, zatímco polští experti potvrzují, že chuť Poláků vyjet ven je srovnatelná s chutí před pěti, čtyřmi lety. A to se polští politici chlubí, že bylo Polsko na vrcholu krize jedinou ekonomikou, která měla plusový růst HDP a recesi vlastně nezažilo.

Odcházejí většinou ti podnikavější, schopnější a sebevědomější. Někde na trase mezi občanem a státem se stala chyba a Polsko na ní může v budoucnu doplatit.

Autor je redaktor Hospodářských novin