Martin Ehl: Estonsko, korupce a elektronická státní správa

Základním instrumentem každého občana a každého úřadu je elektronická vláda, či spíše elektronická státní správa. Každý má občanku s čipem, dvěma identifikačními kódy a digitálním podpisem, pomocí níž může udělat takřka jakýkoli běžný úřední úkon, aniž by musel opustit teplo domova nebo kanceláře nebo kavárny – systém se totiž týká i mobilního internetu a mít bezdrátový internet je pro estonské kavárny, restaurace a další veřejná zařízení takřka povinnost.

Daňové přiznání podáte třemi kliky myší, protože propojený systém váš formulář vyplní automaticky, pokud v něm samozřejmě nechcete ještě něco měnit. Máte úplnou kontrolu nad svojí zdravotnickou dokumentací, která už se v Estonsku na papíře nevede. Školy nemají žákovské knížky, vše o svých dětech se dozvíte na příslušné webové stránce.

Máte i kontrolu nad tím, zda vás systém, trochu zavánějící Velkým bratrem, nesleduje nějak příliš. Pokaždé, když si někdo kontroluje vaše osobní data, zanechá za sebou elektronickou stopu – takže třeba víte, že policie kontrolovala registrační značku vašeho auta. A máte samozřejmě právo se dotázat, proč tomu tak bylo.

„Máme povinnost ukládat jednu kopii podepsaných dokumentů v papírové formě,“ říkala mi úřednice na radnici v jihoestonském městě Pärnu, když jsem se pídil po tom, jak to funguje mimo hlavní město. „Devadesát procent věcí podepisuji digitálně,“ řekl mi starosta tamtéž. Mimochodem, jeho předchůdce loni dojel právě na průhlednost estonského systému. Pokoušel ovlivnit tendr na úklidové služby ve městě tím, že před jeho vypsáním – samozřejmě na příslušných webových stránkách – dal detaily spřátelené firmě. Poměrně rychle dostarostoval. A to byl podle Estonců jeden z největších korupčních skandálů, které policie, posílená novými antikorupčními pravomocemi, v poslední době odhalila.

Několik lidí mě ujistilo, že se zneužití svého digiálního podpisu a osobních dat nebojí díky moderním šifrovacím metodám. Třeba odhalit kód digitálního podpisu je podstatně složitější než napodobit váš fyzický podpis. Vše je tedy postavené na důvěře a na průhlednosti – a to především těch, kteří systém navrhli a sestavili. Elektronická státní správa tudíž není otázkou technologií, ale zákonů. A tím jsem se dostal do úzkých, když jsem s několika estonskými experty naťukl otázku, zda by bylo možné systém přenést do jiné země – třeba do Česka. Shoda je jednoznačná: jednotlivé části systému by se musely přizbůsobit českým zákonům, anebo by Česko muselo přijmout zákony úplně nové, jako to udělalo Estonsko při obnovování samostatnosti před dvaceti lety.

Škoda, protože důvěra vůči státní správě a jednoduchost zacházení s úředními postupy mě fascinovaly natolik, že jsem si řekl, že možná budu letos volit jen tu stranu, která něco podobného navrhne, která nebude mluvit jen teoreticky o boji proti korupci, ale slíbí třeba zavedení alespoň zárodku něčeho takového, co v Estonsku šetří čas a peníze daňových poplatníků. Ale při letmém zkoumání programů českých politických stran jsem na nic podobného nenarazil.

A pak jsem si představil, že i kdyby se třeba podařilo část nebo celý estonský systém do Česka nějak přenést, tak by určitě musela technologii řešit v Česku nějaká soukromá firma, která by si přidala příslušná procenta pro ty, kteří by ji v Praze tento obchod domluvili. A druhý problém by nastal, až by se ukázalo, že státní úřady by musely opustit desítky tisíc nadbytečných úředníků – to by teprve byla stávka. Jeden z hlavních estonských argumentů pro e-government totiž zní, že tak malý stát si nemůže dovolit příliš personálně náročnou administrativu, proto do toho Estonci šli s otevřeným hledím.

Moje nadšení pro elektronickou státní správu v Česku tak trochu ochladlo – ale závidím ji Estoncům. Budovat někdy prakticky nový stát od nuly může být totiž výhodné: nenesete s sebou stará břemena.

Autor je redaktor Hospodářských novin