Marshallův plán pro Irák

Irák byla izolovaná, ve všech ohledech zubožená totalitní rezervace, kde se sice občas používali bojové chemické látky proti civilistům a občas se napadla nějaká ta sousední země, ale když jste si jí nevšímali, tak vás nic nestála. Klid i Saddám jsou ovšem pryč a podobně jako je lékaři jedno, jak vznikl vřed, který musí chirurgicky odstranit a léčit, musí dnes Světové společenství spolknout minulé rozpory a pro pooperační obnovu Iráku něco riskovat a hodně platit. Nebude to lehké a bude to ještě nějaký čas trvat.

Náklady, problémy i rizika jsou větší než se čekalo. Irácká krize navíc přišla pro vyspělé státy v období hospodářsky nepříliš úspěšném . Americký administrátor Iráku Paul Bremer řekl v pondělí, že podle studie Světové banky bude pro rekonstrukci Iráku v příštích 4 až 5 letech nutné najít fantastických 60 až 70 miliard dolarů. Prezident Bush požádal Kongres o uvolnění dodatečných 20 miliard, jenom na udržování okupační armády i správy, ekonomickou rekonstrukci a výcvik nových iráckých bezpečnostních složek.

Je jasné, že všechny tyto zdroje nemohou zajistit američtí daňoví poplatníci. Jenomže, když se rozhlédneme po zbytku světa, přes všeobecný souhlas mezi finančníky, že ve světě je nadbytek volných finančních prostředků, vlády ani soukromí investoři do Iráku nespěchají. Minulý týden například navštívil Bagdád komisař Evropské unie pro vnější vztahy Chris Patten. Měl zmapovat potřeby rekonstrukce a zjistit, kam nejlépe napřít pomoc Unie.

Příští týden má předložit svoji zprávu Evropské komisi a podle listu Financial Times má navrhnout začít s částkou, a teď pozor, 200 milionů euro. Tedy částkou stokrát nižší, než jakou chce pod kolonkou dodatečné náklady od amerického Kongresu George Bush. Samotné Japonsko přitom uvažuje o darování 1 miliardy dolarů. Váhání Unie i západoevropských zemí není vysvětlitelné jenom politickými rozpory s Bushovou administrativou. Unie a především Německo převzaly hlavní část bezpečnostních operací v Afghánistánu. Jenom letos to bude stát kolem 1 miliardy dolarů.

Náklady na udržování jednotek NATO na Balkáně se také nebudou snižovat, zvláště, jestli i zde dojde k dohodě o nahrazení amerických vojáků vojáky z evropských členských zemí Aliance. Argumenty proti větší vojenské i hospodářské angažovanosti v současném Iráku zahrnují samozřejmě i obavy z nestabilní a riskantní bezpečnostní situace. Jenomže, jestliže německý ministr obrany Peter Struck před časem vzletně hovořil o tom, že národní obrana Spolkové republiky i společná obrana Evropské unie začínají v afghánských a pákistánských horách Hindukúše, pak může stěží zavřít oči nad faktem, že perspektiva nestabilního Iráku ohrožuje Evropskou unii podstatně víc.

Velké evropské ekonomiky jsou ovšem ve stavu, který radí proti výdajům. A naopak volá po razantním šetření ve státních výdajích. Proti větší angažovanosti v hospodářské rekonstrukci Iráku hovoří zatím i neexistence provázaného právního systému, stejně jako paradoxní váhání nad posíláním pomocí do země, která má druhé největší zásoby ropy na světě. Paul Bremer obhajoval tuto nutnost v americkém Kongresu a použil přirovnání dnešní potřeby zaplatit rychlou konsolidaci Iráku k Marshallovu plánu. Ten po druhé světové válce nastartoval rekonstrukce západní Evropy a stál i na prvopočátku procesu evropské integrace.

A stejně jako tehdy se opozice v Kongresu tázala na smysl utrácení miliard amerických dolarů na výrobu elektřiny, obnovu škol, nemocnic a cest v Iráku, když stejné programy doma ve Spojených státech podléhají rozpočtovým škrtům. Možná je toto přirovnání s Marshallovým plánem ještě důležitější, než si Paul Bremer tváří v tvář rozhněvaným opozičním demokratům uvědomil.

Vládní Marshallův plán rychle stabilizoval situaci a uvolnil v Evropě cestu soukromému kapitálu. Velká většina financí v obnově použitá byla díky tomu nakonec získána v samotné Evropě. A totéž, tedy rychle zaplatit a zajistit stabilizaci a tak otevřít cestu nevládním investicím by bylo i nejlepší a nejrychlejší strategií pro obnovu Iráku.