Máma, táta a televize

Petice dokonce dospěla tak daleko, že se podařilo uspořádat veřejné slyšení na toto téma na půdě horní komory Parlamentu, v Senátu.

Je zajímavé, že občané, kteří se pod petici podepsali mají v tomto ohledu rozdílný názor, než řada politiků, podle kterých jsou zákonné normy, které se týkají vysílání, resp. obsahu vysílání dostatečné. Podle politiků tu může hrozit nebezpečí, že dalším upřesňováním zákonných norem by mohlo dojít k omezování tvorby. Lidově by se to asi dalo opsat výrazem - cenzura. Nicméně, starost onoho, řekněme, jednoho procenta populace České republiky o morální zkaženost mládeže, zapříčiněnou potoky krve a nesmyslným násilím, včetně násilí sexuálního, je rovněž zcela legitimní.

Jenže - mám takový neodbytný pocit, že v podstatě ušlechtile míněná petice míří na snadný sice, ale nesprávný terč.

Televize, a v případě petice jsou zjevně míněny celoplošné televize, které máme v republice tři, jsou tu považovány za důležitého mentora, rádce, tvůrce morálky, nebo přinejmenším za podstatného a důležitého ovlivňovatele vývoje lidských bytostí. To není až tak zcestná úvaha, je tomu skutečně - televizní vysílání je mocný nástroj. Nicméně určit hranici jaksi "zdravého" či "televizně přijatelného" násilí a stanovit míru televizně bezpečného sexu mi přijde jako plané teoretizování. Svět kolem nás všech, jak si už nejspíš většina spoluobčanů stihla všimnout, není převážně hezký, budoucnost není jednoznačně růžová a lidské bytosti nejsou od přírody dobráci, nýbrž drsné šelmy, jimž je (v zájmu jakékoli společnosti) nutné předvést a vysvětlit normy lidského konání.

Televizní výstupy, zpravodajskými relacemi třeba počínaje a pozdně nočními lehce pornografickými dílky konče, jen reflektují požadavky publika. Nejsem si jist, zda je možné zákonně upravit dávky násilí v televizi. To je, podle mého, výhradní starostí odpovědných představitelů těch televizí.

Vysílací politiku si určují vnitřní předpisy jednotlivých televizních stanic a je zcela na nich, na vkusu a vychování televizních odpovědných pracovníků, aby určili (a poté i před případnou kritikou uhájili) kolik se může prolít litrů krve v tu kterou denní či noční hodinu, případně stanovili stav obnaženosti v televizi vystupujících postav a druhy pohybů, které smějí, kdy a jak provádět. Otázkou také je, jaký vliv má na vývoj dítěte či mladistvého pohled na zkrvavené oběti dopravních nehod či na zbytky lidských bytostí po teroristickém útoku, v porovnání s krví, prolévanou třeba v dobovém filmu z historie druhé světové války.

A hlavně - televizní stanice přece neurčují kdo se na jejich programy dívá. Myslím, že v normální rodině je maminka a tatínek plus nějaké to dítě, popřípadě nějaká z běžných variant novodobé podoby rodiny. Dospělí jsou ten hlavní korektiv, hlavní distributor a určovatel toho, co se z televizní obrazovky může a má přelít do dětské hlavy. Kromě toho, tihle rozumem obdaření vychovatelé by tam měli být vždy k dispozici s případným povysvětlením nějakých dítěti nepochopitelných úkazů, kterým my, dospělí, říkáme "surové násilí" či "brutální sex". A konec konců, v každém případě je tam, ne - lépe řečeno: měl by tam být - jeden jediný prst, který stisknutím jednoho malého čudlíku v příhodný okamžik přeruší dodávku proudu do televizního přijímače.

Jest se však obávat, že v naší realitě to funguje ne tak ideálně. Odhadl bych, že ve velké spoustě domácností, funguje televize tak, že kvůli pohodlnosti nahrazuje jak maminku, tak i tatínka, popřípadě staršího sourozence a slouží jako elektronický "dudlík" pro rodiči nebo vychovateli opuštěné dítě. Nabízí se proto možná téma na jinou petici - na takovou, která by se zasazovala o zákonné stanovení podmínek, za jakých mohou mít lidé děti. Jednou z těch podmínek by bylo úspěšné a účinné mačkání červeného tlačítka v příhodný okamžik.