Mácal a Bálek

10. září 2007

Na kritiku se dá reagovat různě. Jamajský sprintér Asafa Powell si od svého přemožitele na mistrovství světa Thysona Gaye vyslechl, že se nikdy neumí připravit na vrcholné závody. Odpovědí Jamajčana je včerejší nejrychlejší stovka historie, zaběhnutá na komorním mítinku v Itálii. Naopak šéfdirigent České filharmonie si přečetl v novinách, že zahajovací koncert sezony nebyl nic moc, a rezignoval.

Nikoho by asi nepřekvapilo, kdyby jednasedmdesátiletý Zdeněk Mácal nad článkem jednatřicetiletého Jindřicha Bálka pouze pozdvihl obočí a přešel kritiku bez komentáře. Zaměstanavatel je s ním spokojen a zahraniční kritici si prý jeho práce považují. Pokud ale dirigent, který už řídil přes sto šedesát orchestrů na celém světě, reaguje na článek v novinách rezignací, je to vyznamenání pro kritika. Jindřich Bálek nejspíše dobře vystihl slabiny provedení Dvořákovy rané Symfonie B-dur a především Sukovy symfonické básně Zrání.

Protože jsou dirigenti stejně soutěživí jako třeba sprinteři, mohlo přijít Zdeňku Mácalovi obtížně stravitelné, že mu kritik dává za vzor nejen "dnes už těžko napodobitelné pojetí Talichovo", ale i přístupy Ančerla, Neumanna a Peška. Místo toho, aby na kritiku zareagoval výrazně lepším nastudováním zmíněného Suka, upřednostní, zdá se, druhou možnost navrhovanou recenzentem, totiž raději tento kus vůbec nedávat. Zda se jedná o sebereflexi, nebo o stařecký vrtoch, určitě není věcí kritika. Kolega Bálek korektně řekl, co si myslí i proč. Ve vážné hudbě sice nelze výkony měřit se stopkami v ruce, ale když se kriticky naslouchá - naslouchá se kritice i reakcím na kritiku - pravda se vyjeví.

autor: iho
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.