Má politika přednost před hospodářstvím

Estonský případ je nejjednodušší. Malá pobaltská země, která se teprve v roce 1991 vymanila zpod sovětského područí, vidí v členství v Evropské unii a v Severoatlantické alianci jak záruku, že se expanze z Východu už nikdy nebude opakovat, tak i jistotu hospodářského růstu ve velkém a stabilizovaném prostoru evropského společného trhu. Estonský prezident Arnold Ruutel to řekl velmi jasně, když v nedělním televizním projevu prohlásil, že členství v unii přinese Estonsku hospodářský růst a tak zajistí stabilitu, potřebnou ke zlepšení kvality života. Jenomže to, co je naprosto jasnou politickou a ekonomickou volbou pro Estonsko, které díky více než půlstoleté sovětské okupaci zaostalo za rozvojem západní Evropy, je zásadním politickým problémem pro švédské voliče.

Jejich země si totiž tradičně zakládá na výjimečnosti svého postavení v Evropě. Připomeňme jenom pověstnou švédskou neutralitu, která je základem švédského nazírání na svět už od roku 1809. Nebo rozšířené tvrzení, že vstupem do Evropské unie Švédsko vlastně jenom rozšířilo působení svých tradic a náhled na svět na celou Evropu. Referendum o přijetí evropské společné měny však ironicky přišlo v době, kdy švédské hospodářství vykazuje lepší výsledky, než hospodářství Evropské unie jako celku. Psychologicky se tedy mnoha švédským voličům mohlo zdát, že by odstoupením od švédské koruny na někoho mohli začít doplácet. A to právě rozhodlo.

To, že jde o ekonomický nesmysl nebo fakt, že švédská koruna je už tak těsně provázána s eurem a s rozhodováním Evropské centrální banky, a že je tedy autonomní měnou už snad jenom podle jména, u více než 56 procent švédských voličů nezabralo. Rozhodovalo se, slušně řečeno, politicky. Ekonomické argumenty, operující dlouhodobým zájmem země i Evropy, neměly ani zdaleka takovou váhu, jako nepříliš jasně definované obavy ze ztráty suverenity a národní výlučnosti.

Pozoruhodné přitom je, že příznivci eura vyhráli v multikulturním hlavním městě Stockholmu a mezi lidmi s vyšším vzděláním. Odpůrci ovšem vyhráli všude jinde. Mimo velká města a s velkou převahou u méně vzdělaných skupin voličů. Nečekaně malý dopad mělo i zavraždění populární ministryně zahraničí Anny Lindhové, které podle některých odhadů mělo přispět k přijetí eura. Nestalo se tak. A proevropští politici ve Švédsku si tak, jako zatím poslední v řadě, na vlastní kůži zakusili nástup do budoucna asi největšího problému evropské demokracie.

Tím problémem je, jak přesvědčit voliče, jejichž čtyři pětiny si utvářejí názor výhradně sledováním národních komerčních televizí, o důležitosti nadnárodních projektů a trvalé evropské spolupráce. Krach dalšího kola jednání Světové obchodní organizace v mexickém Cancúnu byl jenom jiným vyjádřením téhož problému. I zde politické argumenty zvítězily nad argumenty dlouhodobého hospodářského prospěchu celého světa.

Málokdo popře, že by další uvolnění národních restrikcí prospělo výměně a narůstání blahobytu pro všechny. Pokud ovšem po něm volají politici Evropské unie a Spojených států, kteří se na druhé straně odmítají vůbec bavit o možnosti zrušení dotací na zemědělskou výrobu a export, můžete si být jisti, že jim nikdo v rozvojovém světě naslouchat nebude. Kdyby nesmyslné dotace na společnou zemědělskou politiku Evropské unie a nebo vládní dotace americkým farmářům šly na vyrovnání podmínek obchodu v rozvojovém světě, padly by určitě všechny politické námitky.

Jenomže svět nechodí k volbám v Evropské unii či ve Spojených státech, zatímco farmáři a jejich mocné organizace v rozvinutých zemích ano. I v Cancúnu tedy narazil dlouhodobý hospodářský prospěch pro větší celek na politiku. Můžeme to samozřejmě brát jako další vyučovací hodinu a pochválit si, že se alespoň jedná a tedy vyučuje. Ale zrovna tak to může být i varováním, že zodpovědná politika přestává být schopná oslovovat voliče.