Lustrační zákony dále platí

Zrušení lustračních zákonů podporují především poslanci KSČM, předkládala ho poslankyně Zuska Rujbrová z této strany. Nakonec ji podpořili hlavně poslanci z její strany, zrušení lustračních zákonů odmítly poslanci ODS, Unie svobody a KDU-ČSL. Pro tyto strany jde o dlouhodobý, principiální postoj. Klub ČSSD je v této věci tradičně rozdělen a tak se stalo i při hlasování o tomto pozměňovacím návrhu.

Premiér Jiří Paroubek zaujal v minulých dnech v této věci typický dvojaký postoj. Původně opatrně návrh podpořil, ale pak se zase stejně opatrně vyjádřil obráceně. Jde totiž spíše o to, jak dlouho by měly tyto zákony platit. Je zřejmé, že jejich platnost je dočasná tak jako tak, v okamžiku, kdy se valná část bývalých exponentů minulého režimu dostane mimo produktivní věk, přestanou platit v podstatě automaticky. Už nyní je poněkud absurdní, když má lustrační osvědčení předložit někdo, komu v roce 1989 bylo dvanáct let. Jednou prostě zákony přestanou platit samy od sebe a jejich vynětí z právního řádu bude jen formalita.

Nakonec zrušení tzv. lustračních zákonů podpořilo jen 60 ze 180 poslanců. Ukázalo se tedy, že vůle k jejich zachování je zatím stále ještě značná. Budou tedy platit dál, přestože už při jejich přijímání v roce 1991 byla jejich platnost omezena jen na pět let, později byla prodloužena na deset a teprve v roce 2000 na neurčito.

Diskuse o lustračních zákonech je dlouhá a vždy problematická. Argumenty z jedné i z druhé strany jsou určitě hodné pozornosti. Na jedné straně jsou tu jejich obhájci, kteří argumentují, že do vysokých funkcí v demokratické státní správě by se neměli dostat exponenti totalitního režimu, vysocí funkcionáři KSČ a zaměstnanci a spolupracovníci Státní bezpečnosti. Jiná diskriminace ovšem tyto lidi nečeká, mohou klidně pracovat v soukromém sektoru. Mimochodem, právě vyhnání exponentů totalitního režimu z veřejné sféry mělo možná za následek jejich větší angažovanost v soukromé, podnikatelské sféře.

Odpůrci lustračních zákonů hovoří zase o zavádění principu kolektivní viny, kdy se uchazeč posuzuje nikoli podle skutků, ale podle členství v organizaci nebo evidenci. Problematické je to zejména u tzv. spolupracovníků Státní bezpečnosti, o kterých se hovoří nejvíce. Samotná evidence nemusela ještě nic znamenat. Na tom se paradoxně shodují kritici lustračního zákona z řad komunistů, ale i z řad disidentů. Právě mezi disidenty se vyskytly případy evidovaných v registru svazků StB, aniž bylo zřejmé, za jakých okolností se tam vlastně jednotliví lidé dostali a co vázací akt provázelo.

Přestože obě stanoviska mají svou relevanci, je asi dobře, že tzv. lustrační zákony budou dále platit. Jednak je nezpochybnitelný fakt, že totalitní exponenti nemají co dělat v orgánech demokratické společnosti, zvláště, když se demokratickou teprve stává. Jejich diskriminace je minimální, zkrátka nemohou jen do některých funkcích ve státní správě.

Za druhé jde o určitý symbolický význam. Demokratický stát dává najevo, že se alespoň částečně hodlá vypořádat se svou totalitní minulostí. Je to obtížné a pravdu mají ti, že by se nemělo zadělávat na nové nespravedlnosti, neb demokracie se nedá budovat nedemokratickým prostředky. Jenže je třeba vždy vážit každou věc případ od případu a lustrační zákon rozhodně není nijak drastická forma diskriminace, aby to poškodilo liberální společnost. Týká se jen malé skupiny lidí, kteří už svým členství ve zločineckých organizacích dali najevo svůj vztah k demokracii a lidským právům.

Na druhé straně ale je třeba připomenout, že toto vyrovnávání by se mělo dít sofistikovaněji než na základně jednoho lustračního zákona. Především sama společnost by měla svou minulosti věcně reflektovat, a to včetně podílu každého, kdo v ní žil. Toto je potřeba, ale nedá se tím relativizovat role jednotlivých účastníků, jak se o to občas někteří snaží. Podíl na totalitním režimu je asi jiný u vyšetřovatele StB nebo velitele Lidových milicí a na druhé straně u neodvážného občana, který jen ze strachu o zaměstnání a o rodinu chodil ke zmanipulovaným volbám a do prvomájového průvodu.

Zároveň by bylo třeba instituce, která by tyto věci uváděla do určitého kontextu, včetně míry provinění jednotlivých spolupracovníků StB. Dosavadní Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu takovou roli neplní a ani plnit nemůže. Nezávislý institut, po vzoru německého nebo slovenského Ústavu paměti národa, jak ho nyní navrhují senátoři, by mnohé věci mohl lépe řešit.