Lukašenko

V tom spočívá kouzlo diktatury: Položí-li se mezi zájem politického vůdce a zájem společnosti rovnítko, pak i taková neosobnost, jakou je Lukašenko, musí vyhrávat. Pravidla jsou totiž nastavena tak, že se nepočítá s alternativou. Smyslem pouze předstírané politické soutěže je formální stvrzení mandátu, který je fakticky garantován loajální armádou, policií a státní správou. Diktatury jsou velice stabilními režimy, pokud, pravda, diktátoři nepodlehnou pokušení angažovat se za hranicemi svého panství a neprovokují silnější.

Lukašenko není Miloševič či Saddám Husajn, kteří vehnali své národy do předem prohraných válek. Nečelí z toho titulu žádným mezinárodním sankcím, které by zbídačily obyvatelstvo. Opozice mu může vyčítat leda nesvobodné poměry, porušování lidských práv, tedy špatné zacházení. Takové výhrady ale diktátoři hravě ustojí. Alexandr Lukašenko je nad výtky ohledně absence demokracie povznesen. Po volbách hlásí, že v Bělorusku vládne lid, a opoziční teroristé že na tom nic nezmění. Je to směšné, ale pokud neudělá nějakou osudovou zahraničněpolitickou chybu, může si takovou řeč dovolit. Bělorusko nevyvíjí atomovou bombu, nefinancuje teroristy a nemá ropu. Není tedy pro velmoci nebezpečné ani zajímavé. V tom je tajemství Lukašenkova úspěchu.