Lukašenko

20. březen 2006

O volební kampani, jakou měl Alexandr Lukašenko, si většina politiků, a nejen v Bělorusku, může leda nechat zdát. Zahrnut přízní médií, která opozici buďto kriminalizovala anebo ignorovala, nemusel podstupovat žádné nedůstojné televizní duely či reagovat na prostořeké kritiky. Mohl se soustředit na bilanci svých minulých úspěchů a barvitě líčit, co dobrého chystá pro svůj lid do budoucna.

V tom spočívá kouzlo diktatury: Položí-li se mezi zájem politického vůdce a zájem společnosti rovnítko, pak i taková neosobnost, jakou je Lukašenko, musí vyhrávat. Pravidla jsou totiž nastavena tak, že se nepočítá s alternativou. Smyslem pouze předstírané politické soutěže je formální stvrzení mandátu, který je fakticky garantován loajální armádou, policií a státní správou. Diktatury jsou velice stabilními režimy, pokud, pravda, diktátoři nepodlehnou pokušení angažovat se za hranicemi svého panství a neprovokují silnější.

Lukašenko není Miloševič či Saddám Husajn, kteří vehnali své národy do předem prohraných válek. Nečelí z toho titulu žádným mezinárodním sankcím, které by zbídačily obyvatelstvo. Opozice mu může vyčítat leda nesvobodné poměry, porušování lidských práv, tedy špatné zacházení. Takové výhrady ale diktátoři hravě ustojí. Alexandr Lukašenko je nad výtky ohledně absence demokracie povznesen. Po volbách hlásí, že v Bělorusku vládne lid, a opoziční teroristé že na tom nic nezmění. Je to směšné, ale pokud neudělá nějakou osudovou zahraničněpolitickou chybu, může si takovou řeč dovolit. Bělorusko nevyvíjí atomovou bombu, nefinancuje teroristy a nemá ropu. Není tedy pro velmoci nebezpečné ani zajímavé. V tom je tajemství Lukašenkova úspěchu.

autor: iho
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.