Lukáš Jelínek: Před třiceti lety odzvonilo Československu

Jedno nejde oddělit od druhého. Ještě na jaře 1992 o budoucnosti České a Slovenské Federativní Republiky přátelsky vyjednávali umírnění premiéři pocházející z někdejšího disentu – Petr Pithart a Ján Čarnogurský. Vztahy mezi oběma národy ale již byly nalomené a nikdo nepochyboval, že se něco musí stát. Pod Tatrami měli dojem, že Češi ignorují, ba dusí jejich identitu, nad Vltavou panoval pocit, že si Slováci jenom vymýšlejí a jsou pro západní část federace ekonomickou přítěží. Za této situace Čarnogurský snil o vlastní slovenské hvězdičce na vlajce Evropské unie a Pithart načrtával vizi „dvojdomku“, tedy jakési konfederace.

Čtěte také

Bylo rozdělení Československa historickým neštěstím?

Jenže volby se změnily v hotové zemětřesení. Na Slovensku se vrátil do sedla populista a národovec Vladimír Mečiar, zatímco u nás převzal otěže občanský demokrat Václav Klaus. Parlamentní voda se zavřela nad disidentským a intelektuálským Občanským hnutím a zelenou dostal tým pravicových pragmatiků, kteří při dělení Občanského fóra následovali Klause.

Přetahovaná s prezidentem

Pro něj to byla obrovská satisfakce i vzhledem k jeho přetahované s prezidentem Václavem Havlem. Ten v prvních polistopadových letech zastával názor, že pro transformaci společnosti po pádu komunistického režimu jsou vhodnější široké a relativně volné politické projekty, jako bylo Občanské fórum, a že na obnovu klasického stranického spektra je čas. Klaus trval na opaku – a voliči mu dali zapravdu. Dostal tedy šanci realizovat svoji představu o demokratické zemi s tržní ekonomikou a tradičním soupeřením levice a pravice. Vedle jeho přínosů dodnes doplácíme i na přešlapy, zavdávající vzpomínkám na divoká devadesátá léta v ekonomice a politice.

Čtěte také

Zdeněk Svěrák: Obrečel jsem rozdělení Československa, ale s odstupem času si říkám, že to bylo dobře

V neposlední řadě neměl Klaus trpělivost s navyšováním požadavků Slováků. Pro jeho ODS přicházelo v úvahu buď zachování standardního společného státu, nebo definitivní oddělení obou národních republik. Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko šlo zase do voleb s požadavkem ustavení konfederace, nebo rozchodu. Jakmile se sečetly hlasy, bylo jasné, že na společné budoucnosti se vítězové neshodnou. Začali proto činit kroky k rozdělení Československa. Plácli si hned dva dny po volbách v brněnské vile Tugendhat.

Slábnoucí vliv federální vlády

V tu chvíli se Klausovi i hodilo, že vliv federální vlády, ve které doposud zasedal, postupně výrazně slábl. S Mečiarem se postavili do čela národních vlád a tu federální pojali jen jako údržbářskou. Slováci byli najednou zaskočeni českou razancí, ve hře bylo dokonce referendum, ve kterém by definitivní verdikt vynesli občané, ale Václav Klaus hnal rozvod rychle kupředu. Pomohlo mu k tomu i červencové přijetí Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky a Havlova rezignace na prezidentskou funkci. Dne 26. srpna pak v Brně dohodu o rozdělení společného státu stvrdili Klaus s Mečiarem i písemně. Od 1. ledna 1993 se vydali Češi a Slováci vlastní cestou.

Lukáš Jelínek|foto:Jana Přinosilová

Patřil jsem tenkrát k těm, kteří rozdělení federace litovali. Československo přece jen představovalo unikátní dílo našich dědů a pradědů, jehož potenciál nebyl zdaleka vyčerpán. Společně jsme mohli mít větší vliv v mezinárodní politice i obchodu. Na druhou stranu ale to, že si oba národní státy rozvázaly ruce, bylo přínosem pro jejich emancipaci a učení se správě věcí veřejných. Nakonec jsme se potkali v Severoatlantické alianci i Evropské unii, ve které Slováci dokonce přijali společnou měnu. A přestože je česká politika turbulentní a slovenská ještě turbulentnější, zůstáváme ve srovnání s Maďarskem či Polskem normálními demokratickými zeměmi s nepokřiveným právním státem. Třeba tomu napomohla i naše minulost pod jednou střechou.

Autor je politický analytik