Lukáš Jelínek: Popelka, kvůli které hrozí pád vlády

Ministerstvo kultury
Ministerstvo kultury

O prázdninovou zábavu se nám stará spor o obsazení ministerstva kultury. Občas sklouzává až do žánru tragikomedie, ba frašky. Na Hradě a v Lánech probíhají nekonečné schůzky, prezident chce smiřovat předsedu sociální demokracie s jeho ministrem, ten cestuje po kulturních akcích napříč republikou a vesele tweetuje, jak mu tam chybí nový adept do čela resortu nebo jak mu Lidový dům ubližuje.

Bavíme se o osobách a obsazení, což se dá z ústavního hlediska pochopit. Dokonce i od navrženého čerstvého ministra se víc očekává hájení celkové politiky ČSSD než praktický výkon v oblasti kultury. Není to ale škoda? Není nejvyšší čas mluvit o problémech resortu?

Ondřej Konrád: Ministr kultury útočící

Antonín Staněk

Kdo předminulý týden viděl při debatě na téma nedůvěry vládě místy až rozverný projev ministra kultury, těžko mohl mít pocit, že by se chystal na odchod z kabinetu, i když už zhruba měsíc předtím podal demisi. Prezidentem ovšem neakceptovanou.

Je pravda, že kompetence ministra jsou limitované. Ale i tam, kde už jeho moc nesahá, může uplatnit svoji autoritu, má-li nějakou. Operou Národního divadla například otřásá stávková pohotovost. V kladenském divadle, zřizovaném městem, se umělci brání výměně jednatele. Filmaři se ohradili proti sponzorování karlovarského festivalu zbrojovkou. Nic z toho sice ministr nevyřeší, ale mediační roli by sehrál mohl, kdyby jej tam i tam brali vážně.

Jenže o kolika českých ministrech kultury se dala hovořit jako o těžkých vahách, jimž bylo nasloucháno v politických kruzích a které měly otevřené dveře i do uměleckých salónů? Napadají mne jen Milan Lukeš a Pavel Dostál.

Staňkovy plány

Antonín Staněk, jehož odvolání navrhl premiér prezidentovi, tuší, že by jej kulturní elity mezi sebe nepřijaly, a tak objíždí regionální folklórní festivaly a věnuje se památkám, jejichž předností je, že nic neříkají a nic si nemyslí. Přiznejme ale Staňkovi, že aspoň nesedí v koutě. Ostatně starost o národní kulturní dědictví patří k důležitým úkolům.

Michal Komárek: Stane se ministerstvo školství klíčem k řešení vládní krize?

Ministr školství Robert Plaga z ANO

Výměna ministra školství je jednou z možností, které by mohly vyřešit vládní krizi. Není to snad varianta nejpravděpodobnější, přesto stojí za to věnovat jí pozornost. Nikoli kvůli vládní krizi samotné, nýbrž kvůli tomu, co vypovídá o vážnosti, které se u nás těší ministerstvo školství. A školství jako takové.

Ministr ještě před prázdninami připomněl i trvalky, s nimiž je nutné pohnout: umístění Muchovy Slovanské epopeje, otáčivé hlediště v Českém Krumlově či Kaplického knihovnu. Připravuje též projekt zavedení otevřeného vstupu do státních památek pro seniory, rodiny a děti formou osobní karty.

Z programového prohlášení Babišova kabinetu vyčteme i další plány. Pomiňme navýšení rozpočtu resortu, což je těšínské jablíčko většiny vlád. Místo toho se na ministerstvu chystá propuštění. Naštěstí se už trochu pohnulo s platy v oblasti kultury, což ocenili především zaměstnanci regionálních divadel, galerií či muzeí, i když žádná velká sláva to stále není.

Dokument také slibuje investice do výstavby a rekonstrukce sídel řady institucí od Karlových Varů po Uherské Hradiště. Papír unese všechno. I podporu nezávislosti veřejnoprávních médií. Avšak když dojde na volbu členů mediálních rad, často nestačíme nad favority koaličních stran valit oči.

Kultura v roli Popelky

Jestliže se Staněk proslavil hlavně odvoláním ředitelů Národní galerie a Muzea umění, tak Michal Šmarda, kterého by sociální demokracie ráda posadila do ministerského křesla, na to jde jinak a slibuje odpolitizování příspěvkových organizací ministerstva.

Lukáš Jelínek

Omezil by moc ministra a dal zelenou dozorčím orgánům složeným z respektovaných odborníků. I to by byla významná pomoc české kultuře.

Jen je otázkou, jestli na ni dojde. Kdo ví, v co vyústí stávající politické napětí, kdo bude příštím správcem resortu a jak rychle se o kultuře přestane ve stranických sekretariátech mluvit.

Žijeme sice v době, v níž se kdejaký hochštapler ohání národem, tradicemi, vlastenectvím nebo kulturní identitou, ovšem když politicky vyroste, na historii a umění zapomene a ministerstvo kultury opět vyfasuje roli Popelky. O to absurdnější by bylo, kdyby zrovna kvůli němu padla vláda.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)

Spustit audio

Související