Lukáš Jelínek: Místo vymýšlení nálepek hledejme, o čem má smysl se Slováky hovořit
Čeští politici by měli sundat nohu z plynu. Jakkoliv mohou mít pocit, že jejich věcí je i dění na Slovensku, platí to jen do jisté míry. Hájit demokratické principy a instituce je správné, hodnotit ale preference slovenských voličů nebo nad nimi dokonce ohrnovat nos se nesluší. Znát bratislavské pozlátko nestačí. Kdo chce Slovensku porozumět, měl by navštívit tamní venkov a promluvit si s místními o jejich starostech.
Potom třeba pochopí, proč na něm bodují lidově se tvářící kandidáti, zvlášť když ještě spoluobčany vyděsí vidinou zapojení země do války.
Čtěte také
Další specialitou je ohýbání argumentů. Když se u nás o Hrad ucházel Petr Pavel, tvrdili jeho stoupenci, že by protikandidát Andrej Babiš coby lídr opozice jenom sypal písek do vládního soukolí.
V souvislosti se Slovenskem ale padaly okázalé výroky o nutnosti vyvažovat moc. Tedy od Babiše ne, aby bylo jasno, on zase paradoxně oceňoval soulad nejvyšších ústavních činitelů. Jakkoliv mnohým z nás ve volební kalkulačce vyšlo jméno Ivana Korčoka, měli bychom respektovat, že o výsledku rozhodly nálady mezi slovenskými voliči, které jsou nepřenositelné.
Nalézt, co nás spojuje
Úplně nejhorší pak je pasovat se do role samozvaných strážců hodnot. Slovenské volby Čechy, Moravany a Slezany nezajímaly jen kvůli tradičním vazbám obou zemí, ale také kvůli válce na Ukrajině. Ta je nebezpečně blízko.
Čtěte také
Proto špatně snášíme, když ji někdo bagatelizuje, omlouvá, nebo má dokonce věty uznání pro Kreml. To ale ještě české politiky neopravňuje po vítězství Petra Pellegriniho hovořit o něm či o Slovensku jako o Putinově trojském koni, prodloužené ruce nebo ruském chapadle. Ano, bohužel i to zaznělo.
Mají-li přesto natolik vážné obavy, že se náš soused přidá k soupeři, měli by jej od této trajektorie odrazovat. Ne vzkazy přes média, ale na otevřených jednáních. Do těch se ale Fialově vládě nechce.
Naštěstí ještě zbývá prezident Petr Pavel, který vyjádřil vůli navázat na těsné kontakty s Pellegriniho předchůdkyní Zuzanou Čaputovou. Stoprocentně úspěšný nejspíš nebude, už proto, že Čaputovou provází pověst občanské prezidentky s minimem politických zkušeností, což platí i pro Pavla. To z nich dělá téměř dvojčata.
Čtěte také
Na druhou stranu, Pellegrini je pragmatik. Když si spočítá, že je to pro něj výhodnější, klidně se od premiéra Fica vzdálí, jak už ostatně v minulosti předvedl. Hlavně však několikrát zopakoval, že mu na česko-slovenských vztazích velmi záleží a že by je rád vrátil na nadstandardní úroveň.
Dokud vývoj u sousedů vnímáme jako fandové toho či onoho, je to normální. Doby, kdy vzkvétala spolupráce různých stran napříč Evropou, jsou sice ty tam, přesto ani na programové shodě není nic divného. Horší to je, když druhé zkoušíme z hodnot. K těm lze přistupovat různě. A když se má vyjednávat, jde to snáz o zájmech, které bývají věcné a lépe uchopitelné.
Zájmy České republiky a Slovenska jsou vesměs totožné, bez ohledu na to, kdo kde vládne. A pokud se někde rozcházejí, je to důvod bavit se ještě intenzivněji. Tomu ale brání nešvar, který sledujeme i na domácí scéně – neochota k dialogu. Je pohodlnější se o konkurenta otírat než s ním hledat společnou řeč.
V zahraniční politice se však bez dialogu neobejdeme. Proto střední Evropu, k jejímuž formování zanedlouho přispějí i volby v Rakousku, přestaňme vnímat jako pokračování domácího kolbiště a snažme se raději nalézat, co nás spojuje. Pro politiky to platí dvojnásob, zvlášť považují-li se za profesionály.
Autor je politický analytik
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
