Lukáš Jelínek: Kdo je okraj a kdo mainstream? Role se zvolna mění a tradiční strany jen přihlížejí
Byla to pořádná rána, když demokratům ve Spojených státech spadl po odstoupení Joea Bidena z prezidentské kampaně kámen ze srdce. Mnozí doufají, že teď už stačí jen nominovat Kamalu Harrisovou nebo někoho podobného a šance v bitvě o Bílý dům se vyrovnají. Není to ale předčasné?
A nemá pravdu sloupek listu The New York Times varující, že skrze Donalda Trumpa a jemu podobné politiky, jakkoliv se nám nemusejí líbit, promlouvá duch doby? To by ale pak znamenalo, aby klasické strany s podrobnými programy a důstojnými lídry změnily pohled na politiku i svoji prezentaci.
Čtěte také
Že nejde o čistě americký problém, je patrné z nedávných voleb do Evropského parlamentu. Aliance lidovců, socialistů a liberálů náporu krajní pravice odolala a opět za šéfku Komise prosadila Ursulu von der Leyenovou.
Mohou se ale liberálně-demokratické formace spokojit jen s tím, že udrží status quo? Nepřivírají oči nad nástupem sil, které jsou radikální až antisystémové?
Jako mnozí Američané v případě Trumpa, si i tady v Česku leckdo myslel, že politická dráha Andreje Babiše bude mít jepičí život. On však ze všech pastí vyklouzl a jeho hnutí ANO míří k dalším vítězstvím. Inspiraci má v Orbánově Maďarsku i na Ficově Slovensku.
Čtěte také
Není ani náhoda, že za nové spojence si Babiš vybral rakouskou a francouzskou krajní pravici. Zatímco v europarlamentu jim jde odpovědět „sanitárním koridorem“, co si ale počít, až začnou ve velkém dobývat prezidentská či premiérská křesla?
Vymezují se proti elitám, sázejí na občany považující se za oběti globalizace, mávají národním praporem, vzývají tradiční hodnoty. Co na tom, že do starého klidného světa, jaký tu byl dřív, se vrátit nejde. Slíbit se dá cokoliv: mír mávnutím kouzelného proutku, odstranění klimatické krize bez Green Dealu, zastavení migrace, aniž by se ve třetím světě zlepšily životní podmínky.
A co klasické strany?
Klasičtí politici sice vědí, že musejí dělat i nepopulární opatření, ale raději o nich moc nemluví. Tím se prohlubuje jejich komunikační deficit, který lidé oplácejí poklesem důvěry k nim, ale i loajality ke státům. Světem se šíří „alternativní pravdy“ i konspirační teorie.
Čtěte také
Lékem na tuto nemoc je otevřený dialog politiků s občany, jejich zapojování do rozhodování a vedení kampaní nikoli v negativním duchu, nýbrž s pozitivním poselstvím. Paradoxně čím víc se Trumpem nebo Babišem straší, tím jsou silnější.
Na jedné z diskusí letošního festivalu Colours of Ostrava zaznělo, že proces globalizace nezažíváme jako první generace. To jen internet a další technické vymoženosti nás posouvají dál.
Ovšem už před dávnými staletími převážely lodě zboží i z několika kontinentů naráz. Vždy ale přišly nějaké impulsy, které svět opět atomizovaly – někdy války, jindy pandemie nebo hospodářské krize.
Čtěte také
Nejsou už dnes lidé zrychlenou dobou natolik unaveni či znejistěni, že hledají klid svých ohraničených dvorků, jaký jim slibují strany, které se postupně z okrajových mění v mainstreamové? Nejhorší možnou reakcí na to je šustit papírem, skrývat za koordinátory strategické komunikace a strkat hlavu do písku – tedy než se vše přežene.
Donald Trump se s obvázaným uchem pasuje na posla boží prozřetelnosti a jeho věrní mu visí na rtech. Je-li symbolem deglobalizace, měl by svést nejvyrovnanější souboj s někým, kdo je dynamickým symbolem globalizace a proměňujícího se světa.
Jenže největší globální celebrita zpěvačka Taylor Swift o politické posty zájem nejeví - a ti, co by zájem měli, nedokáží číst v náladách lidí. Vždy jen doufají, že v těchto volbách ještě dosažené kóty uhájí.
Jenže pokud proti pohádkám populistů nepostaví vlastní autentické příběhy s nadějí na příjemnější svět, jednoho dne na okraji zájmu skončí sami.
Autor je politický analytik
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
