Lukáš Jelínek: Corbyn zaujal i českou levici
Nový muž na čele bristkých labouristů Jeremy Corbyn vzbudil pozornost i na evropské pevnině, Českou republiku nevyjímaje. Úzce to souvisí s krizí, v níž se levicová politika ocitla.
Dávno není bojovná, spíš se soustřeďuje na obrušování ostře řezaného programu konzervativních a liberálních stran. Spousta aktivistů a voličů, zejména mladých, si ale dynamiku a pokrokovost spojovanou s levicí představuje jinak.
Proto vznikají a ve volbách bodují protestní hnutí jako Syriza nebo Podemos. Často se do nich promítají nereálná očekávání. Šokem pro mnohé tak byla ochota řeckého premiéra a šéfa Syrizy Tsiprase kývnout na scénář řešení řecké finanční krize připravenými evropskými mazáky.
Šlo o zradu? Anebo o pochopení, že politika je vlak řítící se po položených kolejích, takže ujmout se řízení nestačí a vybudování výhybek nějaký čas trvá? Tsipras si je naštěstí vědom uhnutí od volebních slibů a inicioval nové volby.
Britští levicoví voliči a hlavně členové Labour Party zase přestali slyšet na recepty oxfordských intelektuálů a zatoužili po syrovější politice a radikalitě 70. a 80. let.
Zklamání pramení zejména z Blairovy „třetí cesty“. Místo doplnění levicové politiky o nové akcenty a modernější styl se zhusta jednalo o tunelování a zmírňování pravicových receptů.
Svojí identitou si nemohou být jisti ani němečtí sociální demokraté. Ve volbách se jim nedaří a hrají roli juniorního partnera křesťanských demokratů Angely Merkelové.
Vystupování jejich předáků v migrační krizi sice zaslouží pochvalu, avšak při nedávném evropském a především německém tlaku na Řecko SPD na četné levicové ideály zapomněla.
Ani v postkomunistických zemích střední Evropy si nemůže levice vyskakovat. Maďarská a polská je marginalizovaná. Na Slovensku se Směr chová sebevědomě, ovšem jeho kroky trumfnou i někdejší národovectví a proruskou orientaci Vladimíra Mečiara.
V České republice je ČSSD nejsilnější vládní stranou, jenže průzkumy předvolebních preferencí hovoří pro hnutí ANO, které je ztělesněním nepolitické a neprogramové alternativy, sázející na slogany a charismatického lídra.
Těžko říct, jestli by za daných okolností někdo dokázal dát sociální demokracii lepší tvář než Bohuslav Sobotka. Jisté však je, že i u nás se Corbynovo zvolení zevrubně probírá.
Levicoví veteráni, což není nutné chápat pejorativně, na Corbyna hledí s nedůvěrou. Bojí se, že může pomyslným kormidlem trhnout tak prudce, že to demokratické levici ublíží.
Kritici připomínají, že Corbyn má výhrady k Severoatlantické alianci či fungování Evropské unie, a naopak je smířlivý k Putinovu Kremlu.
Mnozí mladí idealisté jsou ale nadšení jeho pojetím solidarity a sociální politiky. Přímočarý Corbyn dává přednost společnosti před jednotlivci a hlasitě uvažuje o zestátnění železnic či energetických společností.
Zdá se, že není dalek toho oprášit staré učebnice třídního boje. Protože mu na srdci leží osud slabších, účastní se i demonstrací na podporu běženců.
Možná opravdu není pro levici jiná cesta, než se vrátit kus zpátky. Třeba se dějiny skutečně opakují ve spirále. Viděno z tohotu úhlu, je Britům hej: Mají se kam vratit.
Kam by se ale musely posunout hodinky u nás? Do 90. let, v nichž Horákovu éru vystřídal Miloš Zeman? Nebo snad do období před listopadem 89? Šťastnější by asi bylo se inspirovat u zakladatelů a průkopníků sociální demokracie na sklonu 19. a počátku 20. století.
Na vyčerpávající historické výlety ale není čas, když na stole leží aktuální problémy, například migrační. Pro začátek by si i zdejší levice mohla vystačit s jejich převedením na společného jmenovatele – nikoli nacionálního, nýbrž sociálního.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
