George Herbert Walker Bush, známý jako Georg Bush starší, zemřel ve věku 94 let.
V přelomových letech 1989 až 1993 byl prezidentem Spojených států a spolu s Michaelem Gorbačovem dovedl svět do konce studené války. I přesto, že jeho mandát doprovázely kontroverze, je odborníky hodnocen jako obratný diplomat a mezinárodní hráč.
George Bush, pieta|foto:Robert F. Bukaty, ČTK/AP
Dalo by se říct, že George Bush starší byl člověk s umetenou cestičkou. Narodil se do bohaté rodiny podnikatele z Wall Streetu, jeho kariéra byla hvězdná a zakončená nejvyšším politickým postem v USA, přesto i on musel v životě bojovat a o svůj úspěch se zasloužit.
(41. prezident USA, Republikánská strana, ve funkci 20. 1. 1989 – 20. 1. 1993)Narodil se 12. června 1924. Za 2. světové války sloužil jako pilot na letadlové lodi a byl mnohokrát nasazen proti Japoncům, dokonce byl i sestřelen. Po válce vystudoval ve zkráceném studijním programu ekonomii a sociologii. Do roku 1966 byl úspěšným podnikatelem v olejářském průmyslu, poté se vrhl do politiky. Během své kariéry vystřídal množství funkcí, včetně pozice jakéhosi velvyslance v Číně či ředitele CIA. I když byl viceprezidentem Ronalda Reagana, údajně nebylo rozdílnějších povah. Tam, kde byl Reagan v mezinárodní politice flexibilní, otevřený změnám, občas zdravě agresivní a jindy výrazně empatický, byl Bush prostě konzervativcem a spíše váhavým pozorovatelem. Než se rozhodl, prozkoumával terén, což trvalo, vzhledem k turbulentní době počátku jeho prezidentství, až moc dlouho. Ve vztahu k Michailu Gorbačovovi například viděl záruku v udržování statu quo mezi velmocemi a nechtěl žádné razantní změny. Pravdou ovšem je, že se v tomto ohledu poměrně shodoval se západoevropskými vůdci Thatcherovou, Mitterandem, ba zpočátku i Helmutem Kohlem. Než se ale rozkoukal, došlo k rozpadu sovětského bloku a pádu komunismu v Evropě. S Gorbačovem se setkal na schůzce na Maltě počátkem prosince 1989, kde se dohodli na rozsáhlém odzbrojení a podepsali strategickou smlouvu START I. o omezení zbrojení. Za jeho prezidentství Saddám Husajn v srpnu 1990 anektoval Kuvajt. Bush se podílel na formování koalice států, která zahájila vítěznou Operaci Pouštní bouře. Je držitelem Řádu Tomáše Garrigua Masaryka.
Sympatie Američanů si podobně jako řada vysokých politiků získal v armádě. Stal se vojenským pilotem a v roce 1944 byl sestřelen v Pacifiku. V boji zanechal několik svých přátel.
V době studené války začala jeho kariéra strmě stoupat, byl dvojnásobný texaský kongresman, ambasador USA v OSN, dostal se do čela Republican National Committee, která řídí politickou linii Republikánské strany, a velvyslanec USA v Číně i šéf CIA. Své znalosti mezinárodního prostředí poté zúročil i ve funkci prezidenta.
Jeho zahraniční politika je hodnocena jako úspěšná. Jedním z důvodů byl i tým spolupracovníků, kterými se obklopil. Spolu s ministrem zahraničí Jamesem Bakerem a poradcem pro národní bezpečnost Brentem Scowcroftem se mu podařilo hladce ukončit studenou válku.
Prezidenti, kteří hrají na mírnější notu
Nebýt toho, že byl Bush schopen v této chvíli potlačit své ego a zapojit Sovětský svaz do celého procesu, mohla být 90. léta úplně jinou dobou. Stejně tak zažil hvězdné okamžiky, když se mu podařilo vyhrát válku v Perském zálivu, připravit cestu k mírovým dohodám na Blízkém východě nebo svrhnout diktátora Manuela Noriegu v Panamě.
Barbara Bushová by nedostala šanci stát se prezidentkou Spojených států, i kdyby chtěla. To už by jí Američané spíše přijali jako královnu.
Neměl to ale lehké, jelikož jeho předchůdcem byl strůjce uzbrojení SSSR Ronald Reagan a jeho nástupcem Bill Clinton, svěží tvář Demokratické strany. Média se shodují, že jak uměl Bush manévrovat na globální scéně, na té domácí se ozvala jeho nejvýraznější slabina- údajná necitlivost vůči problémům řadových Američanů.
Bush přitom nebyl úplně sociálně necitlivý, jen k tématům přistupoval shora a poněkud s odstupem, jak mu bylo vlastní, a to ho politicky zničilo. Prosazoval lepší začleňování zdravotně znevýhodněných občanů do společnosti i daňové úlevy pro rodiny s dětmi. Jenže během jeho vlády přišla hospodářská krize. Republikáni ji chtěli řešit seškrtáním domácích výdajů, takže na sociální programy příliš nezbylo a Bushovo manévrovací pole se zužovalo.
George Bush a Michail Gorbačov v roce 1991 v Madridu|foto: Liu Heung Shing, ČTK/AP
Hřebíčkem do politické rakve bylo porušení předvolebního slibu, že nebude zvyšovat daně. Nakonec musel Bush ustoupit Kongresu a daně zvýšit, čímž si znepřátelil také konzervativní voliče v čele s mladým ambiciózním Newtem Gingrichem. Ani to nepomohlo a domácí problémy se mu lepily na paty.
Byl člověkem starých poválečných dob, který byl hozen do éry očekávání počátku 90. let, Clintonovi se tak otevřelo okno příležitostí a Bushe v boji o prezidentské křeslo v roce 1992 porazil.
Sully, asistenční pes George Bushe, leží před prezidentovou rakví v Houstonu |foto: Evan Sisley, ČTK/AP
George Bush starší byl pro konzervativce příliš umírněný a pro demokraty příliš spjatý s érou Reagana, kterému dělal obě volební období viceprezidenta. Schytal to z obou stran. Díky své umírněnosti měl na sklonku života blízko ke Clintonovi a Obamovi, naopak odmítl podpořit kandidaturu Donalda Trumpa.
Odtržení od reality běžných občanů mu politicky uškodilo, ale odtržení od pestrých proudů americké politiky mu rozhodně připisovat nelze. Jako šéf Bílého domu se musel potýkat s Kongresem plně ovládaným demokraty, což ho naučilo jistým kompromisům.
I když v domácí politice se příliš nezavděčil, svoji dějinnou úlohu v mezinárodní politice po pádu Sovětského svazu splnil. Možná, že kdyby se vydal jako Reagan nebo Bush mladší konzervativnější cestou, nebo jako Clinton a Obama více směrem k lidu, měl by to jednodušší, ale i prezidenti, kteří hrají na mírnější notu, jsou v některých kritických chvílích třeba.
