Luboš Palata: Zázrak otevřených hranic EU je třeba brzy obnovit
Jsem z generace, která zažila státní hranice téměř neprodyšně uzavřené a jako člověk bývalým režimem nevyvolený jsem se na Západ podíval poprvé až v roce 1989.
Proto jsem vždy pokládal jejich otevření a potom i téměř zmizení za zázrak. Zázrak, který měl blahodárný vliv všude, ale především tam, kde státní hranice nebyla hranicí mezi dvěma národy, dvěma jazyky, ale prostě něco podivného. Něco, co nepřirozeně dělilo často nejen lidi jednoho národa, jedné řeči, ale i jednoho města, někdy dokonce i rodiny a přátele.
Čtěte také
Pokládal jsem proto za úžasné, když se můj druhý domov, slovenská Bratislava, začala po rozšíření Evropské unie tisícovkami nových slovenských usedlíků tiše rozšiřovat za státní hranici do rakouských a maďarských vesnic ve svém okolí.
Přišlo mi to ale vlastně přirozené, protože, když se na to člověk podívá z letadla, tak je z rakouského Kittsee nebo maďarské Rajky do centra Bratislavy mnohem blíž než z některých okrajových částí slovenského hlavního města.
Považoval jsem za zázrak dnešní doby, když jsem se loni v zimě procházel večer Těšínem a vůbec neřešil, jestli jsem v jeho polské nebo české části.
Aby nám bylo lépe
Za ještě o něco kouzelnější věc jsem pokládal tramvaj, jejíž linka se předloni prodloužila z francouzského Štrasburku až do německého Kehlu. Na jeden lístek, s jedním jízdním řádem, s Francouzi jedoucími odpoledne do Německa na nákupy a Němci mířícími se setměním francouzským směrem na večeři či na sklenku vína.
Čtěte také
To vše bylo nejen krásné, vonící zvláštním duchem svobody a otevřenosti, ale bylo to i životně důležité. Evropa ve století, kterému dnes už říkáme minulé, zažila dvě strašné války.
Války, které se z velké části vedly o tyto hranice, jejich změnu, ve jménu, ve prospěch toho či onoho národa. Padly, zemřely, byly kvůli tomu zabity, zavražděny desítky milionů lidí, včetně stovek tisíc obyvatel Čech, Moravy a Slezska.
Dnes Evropská unie vypadá, jako by se v koronavirové panice rozsypala na 27 větších, menších či úplně malých kousků. Zatímco vlády států, které najednou zase nabyly téměř absolutní moci nad svým obyvatelstvem, přesvědčují své občany, že ony nás zachránily před koronavirem, lidé v místech, kde zázrak evropského světa bez státních hranic skončil, jsou prvními, kdo proti tomu zvedají hlas.
Demonstruje se na české a polské straně Těšína, na hraních mezi francouzským Štrasburkem a Kehlem. Protestují lidé z Rajky nebo čeští pendleři, kteří našli práci v německém či rakouském příhraničí. Naslouchejme prosím jejich argumentům, zkusme si odpovědět na otázky, které vznášejí, začněme sami používat z koronavirové paniky vypnuté myšlení. Ano, hranice je třeba otevřít. Čím dříve a více to bude, tím nám nebude hůř, ale lépe.
Autor je redaktorem Deníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
