Luboš Palata: Povodně ve Střední Evropě

8. červen 2013

Bylo mi tento týden úzko. Možná proto, že jsem povodně v roce 2002 v Praze nezažil. Neprožil jsem zatopení Karlína, katastrofu pod Mělníkem a další tragické chvíle tady v Česku. Povodni před třemi roky, která zdevastovala Jizerské hory a místa dál po toku Nisy a Odry jsem doslova ujel. Šlapali jsme tehdy s Kubou na kolech k Baltickému moři a cyklostezka vedla právě po březích obou řek, dost často přímo po protipovodňových hrázích.

Ty byly často od mohutné Odry vzdáleny i několik kilometrů a mezi námi a majestátní řekou byly jen louky, pár stromů, mokřiny a jen sem tam nějaká pasoucí se kráva. Po několika krásných dnech nám někde uprostřed naší cesty začalo pršet. A pršelo tak, že si vlastně ani nemělo cenu brát pláštěnku, prostě jsme jeli úplně promočení z města A do města B a zahřívali jsme se jen jízdou na kole. Ty čtyři hodiny jízdy a šedesát ušlapaných kilometrů se zdálo nekonečných. Dny končili tak, že jsme v hotelovém pokoji rozvěšeli po šňůrách vyždímané prádlo a modlili se, aby do rána uschlo. A zatímco jsme ujížděli směrem y Česka k Baltu, za námi se hnala velká povodňová vlna, která strhávala naší cyklostezku, zaplavovala vesnice a města za námi. Dobře to dopadlo, když se vzedmutá hladina řeky dostala k nám, byli jsme už v borovicových lesích Meklenburska-Předního Pomořanska, kde už navíc ani nepršelo, ale svítilo sluníčko a týden u Baltu byl jedním z nejkrásnějších, které jsme u jakéhokoli moře zažili. Teprve až když jsme přijeli zpátky domů, tak jsme zjistili, jaká že to spoušť se to za námi odehrála.

Tentokrát to bylo mnohem, mnohem horší. Celý víkend jsem se učil na kapitánské zkoušky ovládání říčního plavidla, které se měly v jedné budově na pražském nábřeží Vltavy konat už v úterý a déšť se zdál pro učení poměrně příznivý. Když ale ze soboty na neděli pršelo tak, že nás kapky bušící o střechu několikrát za noc vzbudili, bylo jasné, že je zle. Jak správně tušíte, kapitánské zkoušky byly zrušeny a přeloženy na dvacátého června, ale ve chvíli, kdy jsem se to dozvěděl, bylo už na zachraňování mého veslařského klubu na Smíchově pozdě, byť jak jsem věděl, byl na velkou vodu i stavebně poměrně dobře připraven.

Mizerně mi bylo i při pohledu na obrázky zaplaveného Pasova na soutoku Dunaje a Innu, města, které mám z celého jihu Německa asi vůbec nejradši. Kameny, ze kterých tak rád sedávám a dívám se na mohutný veletok, který tady za Pasovem z obou řek vytvoří, byly metry pod vodou a na pasovské radnici budou muset předělat risku, která ukazovala výšku vody při dosud nejničivější povodni. Jediné, čím jsem se utěšoval, bylo, že domy v Pasově jsou jistě postaveny dost bytelně na to, aby i takové povodni odolaly.

Spolu s mnoha tisíci Bratislavany jsem trnul, když Dunaj ve slovenském hlavním městě překonal maxima z doby před jedenácti lety, kdy jsem já psal do povodní zatopené Prahy zprávy, že tady nás ta povodeň naštěstí minula. A myslel i na německé Drážďany, Pirnu, český Mělník, Litoměřice, Roudnici, Hřensko...

Občas, když se procházím lesem kolem svého bydliště v Klánovicích na okraji Prahy, tak je mi smutno, že nejbližší řeka, hodná tohoto názvu je nějakých deset kilometrů daleko. A sním si, jak by bylo romantické na břehu nějaké takové řeky bydlet. Tento týden se ale tyto sny změnily ve sny povodňově černé. Všem vám, od břehů českých řek, přeji, aby se ty vaše černé sny zase co nejdříve změnily opět na klidné, romantické šumění vody. A aby vám ty současné i ty budoucí povodně nepokazily život, život u řeky, k němuž bohužel i ty povodně patří.

Co nejhezčí, slunečný víkend vám přeje váš Luboš Palata.

autor: pal
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

Zmizelá osada

Koupit

Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.