Luboš Palata: Cestou k moři trasou našich dědečků a babiček
Už mezi balením na dovolenou na Istrii chodil můj otec pravidelně k našim dveřím, aby mi celý rozzářený předal dalších pár stránek, které vytisknul z internetu a jež měly jedno společné. Tvrdily, že první srpnový víkend je na cestu k moři do Chorvatska ten úplně, úplně nejhorší.
Začínají totiž prázdniny v Bavorsku, celozávodní dovolené v Itálii, prostě spolu s námi se k chorvatskému Jadranu vydalo mnoho set tisíc, nebo možná i několik milionů lidí.
Když otec přišel už asi po desáté a stránky s hrůzostrašnými předpověďmi vytvářely slušnou hromádku, znejistěl jsem, zda můj plán vyjet v sobotu, stavit se cestou ve slovinských Alpách a v neděli dojet v klidu na Istrii, je ten skutečně nejlepší.
Protože však sdělovací prostředky šíří apokalyptické zprávy každou chvíli a většina z nich se poměrně rychle ukáže být nafouknutou bublinou, nařídil jsem mírně znervóznělé rodině pokračovat v přípravách, tak abychom v sobotu ráno skutečně vyjeli.
Když jsem v sobotu kolem půl deváté ráno nastartoval motor našeho slušně naloženého auta, kam se spolu se třemi dospělými musela vejít se svým speciálním psím bezpečnostním pásem i naše labradorka Sára, pustil jsem si pro jistotu Český rozhlas.
Právě včas, protože běželo speciální vysílání, které kromě mnoha kolon na českých dálnicích a silnicích zmiňovalo obrovské desítky kilometrů dlouhé kolony na dálnicích do Chorvatska. Právě v místech, kudy jsme se chystali jet. Rodina drobně zesinala, ale moje odhodlání přenocovat ve slovinských Alpách však trvalo dál.
Na trase Praha – České Budějovice běželo vše normálně, včetně krátké kolony u Benešova, která tam bude už asi navždycky. Za Českými Budějovicemi jsem se vedle rakouské dálniční známky začal shánět po slušné mapě, kterou jsem nakonec kousek před hranicemi za necelé dvě stovky sehnal.
Byla velká asi tak metr a půl na metr a byly na ní podrobně všechny alpské státy, včetně Slovinska až po Istrii, kde byl kdesi u Puly cíl naší cesty. V mapě rozložené na kapotě jsem pod dojmem dalších zpráv Českého rozhlasu, v nichž se kolony na rakouských, slovinských dálnicích, přechodech do Chorvatska i na chorvatských dálnicích prodlužovaly na hodiny a hodiny čekání, jsem vymýšlel bojový plán.
Manželku, jejíž navigační schopnosti nejsou nejlepší, jsem přesadil dozadu. Na sedadle spolujezdce usedl syn David, kterému jsem vysvětlil složitou, byť poměrně přímou cestu mimo veškeré dálnice. Starými alpskými průsmyky, kudy k moři jezdili naši dědové a babičky, když ještě dálnice nebyly.
Podařilo se, cesta kolem horských velikánů byla nádherná, byť někdy tak příkrá, že jsem musel přeřazovat na dvojku a ruce jsem měl z těch zatáček trochu ukroucené. Ale večer jsme byli tam, kde jsme chtěli být, ve slovinských Alpách.
Údolí s téměř třítisícovými velikány u obce Jezersko bylo úžasné, dokonce jsme tu krásně zmokli. Přespali jsme tu v kempu u pět století starého statku sympatického slovinského páru.
A další den v klidu dojeli na Istrii, kousek pod Pulu, opět - jak jinak - po klikatých malých silnicích, bez jediné minuty čekání. Byla to báječná cesta, na kterou budeme dlouho vzpomínat. Cesta, za kterou můžeme poděkovat i Českému rozhlasu a jeho Zelené vlně.
Krásný letní víkend vám před odjezdem z Istrie přeje váš Luboš Palata.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
