Ljuba Václavová: O dětech bez rodiny

Stovky dětí ročně jsou odebírány z rodin jen proto, že rodina je sociálně nešikovná, neumí hospodařit s penězi a nakonec nemá kde bydlet. Místo aby jim obec poskytla nenáročné bydlení a terénního pracovníka, který by s rodinou nějaký čas pracoval a naučil ji hospodařit - což je osvědčený model ze zemí, které neprošly komunistickým režimem, ale prodělávaly zkušenosti doby krizí a přistěhovaleckých vln - odebere děti z rodiny a umístí je do ústavů.

Pobyt dítěte v ústavním zařízení ale stojí dvě stě padesát tisíc ročně a sociálně slabé rodiny mívají hodně dětí. Pokud se odeberou najednou čtyři děti - přijde to stát na jeden milion ročně. Děti pak zůstanou v ústavu mnoho let - za osm let je to osm milionů korun.

Kdyby fungoval lepší systém, ušetřily by se nejenom miliony, ale děti by neztratily rodinu. Pravděpodobně ne rodinu zrovna kvalitní, ale rodinu, kterou mohou mít rády, s níž se třeba hádají, ale která žije přirozeným životem a dětem poskytuje přirozené vztahy.

Druhým, většinou kvalitnějším způsobem záchrany, je život v náhradní, pěstounské rodině. V ní sice dítě nenajde pokrevní rodiče, ale najde lidi, kteří mu dokáží dát domov, vztahy, a většinou během krátkého času - když dítě jejich péči chce a umí přijmout - najde u nich i lásku. Dítě pak nemá problém nejen je rodiči nazývat, ale za rodiče je i považovat.

Na konci minulého roku jsem navštívila setkání moravských pěstounů - veteránů ze Sdružení pěstounských rodin v Brně. Byly to krásné chvíle nejen s pěstouny, ale i s jejich už dospělými dětmi. Vyrovnanými, spokojenými lidmi, kteří šíří kolem sebe optimismus a dobrou náladu, i když někteří z nich se pohybují na vozíku, mají popáleniny od týrání, nebo "jen" kruté vzpomínky na začátek dětství.

Jsem přesvědčena, že pěstounství - byť třeba nemusí být vždy stoprocentně úspěšné (i při výchově vlastních dětí může dojít a dochází k fiasku) je jedinou, osvědčenou a správnou cestou pro děti, které by jinak musely žít v ústavech. Kdyby stát dal pěstounství zelenou, kdyby odbory sociální péče neodrazovaly pěstouny, ale naopak je vyhledávaly, dokázaly s nimi pracovat a pomáhat jim, kdyby vybudovaly vedle tradičních pěstounských rodin rodiny profesionálů, kteří by se uměli postarat o děti s problémovým chováním, mohli bychom zrušit dětské domovy a výchovné ústavy a kojenecké ústavy přetransformovat na stacionáře pro děti s postižením.

Žádná strana, žádná vláda si za dvacet let nevzala toto téma za své. Proč ? Je to trapné zjištění, ale zdá se mi, že je to vina odborníků, kteří se o tyto děti starají. Nestojí o změny, protože by ty změny musely být zcela zásadní a změnily by i jejich život.

Jak jinak si vysvětlit veřejně pronesená slova předsedy Asociace sociálních pediatrů - jejíž předsednictvo se skládá z ředitelů kojeneckých ústavů -, že "dítě do roka svého života nerozezná zdali spí ve své postýlce doma nebo v postýlce ústavní"? Není možné, aby odborník nevěděl, že už dvouměsíční dítě přesně pozná osobu, která se o něj stará, která ho dává do postýlky, pořád stejně voní, stejně je hladí a mazlí se s ním...

Ve všech ústavech jsem potkávala sestry a vychovatelky, které se k dětem chovaly laskavě, ale sestry se ve službách střídají, žádná není pro dítě ta jediná a každá jich má na starosti moc. A tak si dítě dá prst do pusy a zůstává samo.

Najdou se mezi politiky všech stran, lidé, kteří toto pochopí a vezmou osudy tisíců dětí bez rodiny za své?

Autorka je filmová režisérka