Lidovci

Tímto krokem by se splnila i podmínka schválení vlády prezidentem Klausem, který a priori odmítl souhlasit s vládou podporovanou jen jedním či dvěma přeběhlíky. Šlo by, jak o tom mluvil místopředseda KSČM Jiří Dolejš, o institucionalizovaný fragment.

Položme si otázku, jestli takové chování lidovců by bylo výjimečné, nebo jestli má v této straně tradici. Odpověď je jednoznačná a zní ANO. I v období první republiky, ke kterému se vedení i členská základna dodnes hlásí, byla tato strana zastoupena od roku 1919 ve všech vládách, od všenárodní koalice, přes rudo-zelené koalice až po panské koalice a široké koalice, jak se jim tenkrát říkalo. To znamená jak v levicových, tak pravicových vládách. Zůstat za každých okolností u moci - lidovci přežili i komunistickou totalitu a byli součástí Národní fronty - je kontinuálním rysem této politické strany. Základní heslo bývalého předsedy Jana Šrámka bylo: "Dohodli jsme se, že se dohodneme". Je to vlastně modifikovaná obdoba pozdějšího hesla Josefa Luxe, že jeho strana představuje "klidnou sílu". Proto si lze s největší pravděpodobností dovolit říci, že touha lidovců být permanentní součástí vládnoucího bloku, je jejím nejcharakterističtějším rysem.

Tzv. křesťanskosociální blok existoval v této straně stejně jako konzervativní skoro od samého počátku a jeho vliv zesílil po volbách v roce 1929, kdy lidovci ztratili právě díky necitlivé reakci na sociální problémy způsobené krizí, značnou část svých voličů.

Konzervativní křídlo vedl za první republiky Bohumil Stašek, který silně prosazoval idee stavovského státu, který měl překonat nedostatky socialistického a liberálního státu a posílit naopak autoritativní prvky. Stašek například prosazoval zrušení Senátu a projevovaly se u něj i antisemitské sklony.

Jan Šrámek se proti tomuto proudu tvrdě postavil a hlavně varoval před zneužitím této názorové platformy k útoku na základy parlamentní demokracie, která již byla velmi poškozená i v okolních státech. Proto nejspíš pan Šrámek nakonec zvítězil. Voličské jádro stejně jako nyní i tehdy měla tato strana hlavně na střední a jižní Moravě. Od začátku třicátých let proto lidovci - kteří měli hlavně strach z nejsilnějščích agrárníků, hovořili tehdy o "agrární diktatuře", jako někteří levicoví politici dnes hovoří o "modré dikatatuře" - se silně sblížili se sociálními demokraty. Ti zase na oplátku na svém sjezdu v září 1930 ustoupili od proticírkevního postoje a změnili rétoriku. Spolupráci sociálních demokratů s lidovci podporoval i prezident Edvard Beneš.

Po válce Jan Šrámek v tradičním lidoveckém duchu hledal opět kompromisní cesty a snažil se dohodnout se všemi povolenými stranami včetně komunistů. Proti se postavili jen mladí lidovci, jejichž mluvčí byla Helena Koželuhová a mezi něž patřil i mladý Pavel Tigrid. V únoru 1948 vstoupil za lidovce do ústředního akčního výboru Národní fronty Josef Plojhar, Šrámkův protivník, z kterého se stal později symbol kolaborace. Zbytek si již většinou pamatujeme.

Vytvoření křesťansko sociální frakce v KDU-ČSL tedy není nic nového, jde jen o to, jestli současné oslabené vedení její aktivity udrží uvnitř strany, nebo jestli dojde k jejímu rozštěpení, a tím by nejspíš mohlo později dojít i k zániku celé strany.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .