Lidice v zemi ovládané režimem, který symboly zneužíval k obrazu svému

10. červen 2022

Nacisté ji srovnali se zemí, aby navždy zmizela z jejího povrchu. Současně s tím jejímu jménu zajistili věčný život. Využili ho k propagandě a k zastrašení. Později zničenou a znovu obnovenou vesnici k propagandě využil i komunistický režim. Na Lidicích demonstroval například v mnohém sporné úspěchy socialistické výstavby.

Už krátce po válce, při masové národní pouti 10. června 1945, slyšeli přítomní z úst ministra vnitra Václava Noska slova o tom, že ves Lidice bude obnovena.

Což se skutečně podařilo. I když ne tak bezproblémově a hladce, jak později prezentoval poúnorový režim. Třináct let po válce, u příležitosti pouti do Lidic v roce 1957, už mohli nicméně rozhlasoví reportéři obdivovat řady nových domků i rozkvetlých zahrádek.

Lidice už nikdy více

V souvislosti s Lidicemi se na jednu stranu neustále vzpomínalo na to, co se odehrálo za války, na druhou vychvalovalo to, co přinesly výdobytky poúnorové doby.

Tam, kde kdysi stávala malebná česká ves, zbyl jen zmar a zkáza. Systematicky naplánované a chladně provedené vyhlazení Lidic, které si vyžádalo životy 192 mužů, 88 dětí a šedesáti žen, otřáslo celým civilizovaným světem

Dalším z pravidelných témat setkání v Lidicích bylo volání po trvalém míru a také zdůrazňování, že nebyly za 2. světové války samy.

Svým osudem tak byla středočeská ves určitou spojnicí světa rozděleného železnou oponou. I západní Evropa měla své vypálené a vyvražděné vesnice, stejně jako SSSR. Jenže zatímco v komunistické rétorice mírumilovný Sovětský svaz bral jako své poslání, aby se válečné hrůzy už nikdy neopakovaly, imperialistický západ tuto ideu neustále nabourával.

Historie se opakuje

Ať už se na pravidelná setkání v lidickém památníku díváme jako na něco, co mělo svůj politický podtext, neměli bychom zapomínat, že síla apelu spočívá v obrovské, nepředstavitelné, mrazivé lidské tragédii.

Zatímco v Horákově statku pokračovalo vraždění mužů, příslušníci gestapa začali postupně polévat domy benzínem a zapalovat je. Několik skupin žhářů postupovalo ze všech stran do středu vsi

O to mrazivější, že ženy, které přežily, se k ní neustále vracely. Ať už musely, protože jim ji pořád někdo připomínal, nebo samy chtěly.

Těžko odhadnout, kolikrát ty, co byly ochotné hovořit, svůj příběh vyprávěly. Ale i když ho zopakovaly po sté a možná ještě více, pokaždé posluchač vnímal, že bolest, kterou prožily, v nich nepřebolí nikdy.

Po osmdesáti letech už mohou jejich vzpomínky zaznívat pouze v archivních nahrávkách. Našly lidické ženy konečně svůj klid? Minimálně jedna okolnost ho nejspíš stále ruší. I navzdory jejich apelativnímu úsilí se ve světě tragédie, kterou si ony samy prošly, stále znovu a znovu opakuje.

O nikdy nepřebolené bolesti Lidic, i o tom, jak ji komunistický režim využil k propagandě, uslyšíte v Archivu Plus.

autor: Naďa Reviláková
Spustit audio