Lidé ze žďárského sídliště Stalingrad. Do města chodili v holínkách
Sídliště, jemuž i po letech zůstal původní název Stalingrad, patří k unikátnímu souboru bytových domů, které vznikly v důsledku mohutného rozvoje průmyslové výroby ve Žďáře nad Sázavou. Jeho podoba je ovlivněna tehdejších sovětským vzorem.
Sídliště vznikalo v průběhu 50. let 20. století jako samostatný a plně funkční satelit. Řada bytových domů byla vyzdobena originálními sgrafity a štukovou výzdobou. Součástí sídliště byla menší vilová čtvrť postavená z montovaných domků, které město Žďár získalo v rámci válečných repartic.
Na začátku 50. let 20. století zaznamenala severní část Českomoravské vrchoviny nebývalou proměnu. Komunističtí plánovači se rozhodli, že do oblasti, které byla spíše zemědělská, umístí obří průmyslový podnik. Ten se měl stát součástí zbrojního průmyslu zemí východního bloku.
V roce 1949 se tak ve Žďáru nad Sázavou začaly stavět Žďárské strojírny a slévárny, později přejmenované na ŽĎAS. Továrna vyžadovala rychlý a masivní přísun pracovní síly. V první fázi se jednalo o 1500 až 2000 zaměstnanců, později požadavky vzrostly na 5000, což byl téměř dvojnásobek tehdejších obyvatel města Žďár i sousední, tehdy samostatné, obce Zámek Žďár.
Žďár se tak začal rozrůstat doslova na zelené louce. Stavba Stalingradu, jako samostatného a plně funkčního satelitu, byla naplánována v lokalitě Ptáčkova kopce podle takzvaného prvního směrného plánu. Architektem byl Oldřich Pluhař ze Stavoprojektu Jihlava. Podstatnou část sídliště tvořily domy, z převážné části s byty 2+1.
Postupně na sídlišti vznikaly objekty takzvané občanské vybavenosti. Byla zde řada obchodů, prádelna, restaurace s kavárnou a tanečním sálem, kino, školy a jesle. Stavba sídliště probíhala překotně a lidé se stěhovali doslova na staveniště. Zpočátku neměly domy centrální vytápění, vázly dodávky vody, byl problém s odvozem odpadů a na zpevněné silnice a chodníky museli lidé léta čekat a do města se brodili blátem. Pamětníci vypravují, že lidé ze Stalingradu bylo možné poznat podle toho, že do města chodili v holínkách.
Danmark, tedy Dagmarky
Samostatnou kapitolu výstavby sídliště tvoří takzvané Dagmarky. Jednalo se prefabrikované domky 3+1, které město Žďár získalo z Rakouska v přepočtu za 11 milionů korun v rámci válečných repartic. Domy původně navržené v Dánsku nesly označení Danmark – později se pro ně vžilo lidové označení Dagmarky. Tyto rodinné domky sloužily především pro střední management Žďasu.
Podobných sídlišť vznikalo v 50. a 60. letech v tehdejším Československu více. To žďárské je výjimečné svoji výzdobou. Bytové domy i objekty se službami byly vyzdobeny sgrafity od akademických malířů Karla Němce a Richarda Přikryla. Tato díla, včetně půlkruhových oblouků nebo lunet nad obchody, vyjadřovaly jejich charakter.
Některé z těchto originálních výzdob postupně ze sídliště mizí pod vrstvami zateplení. Město se proto v posledních několika letech snažilo finančně podporovat snahy o zachování původní výzdoby, ať už se jednalo o vyjmutí půlkruhových rozet nebo jejich trojrozměrné přenesení pomocí malby na nové fasády. I tak hrozí, že Stalingrad časem o originalitu přijde. O jednu se však bát nemusí, a to je jeho název.
V 50. letech byl zvolen název Stalingrad odkazující na tehdejšího sovětského diktátora. Zároveň byl připomínkou bitvy, která znamenala obrat na východní frontě v době 2. světové války. I když se po odhalení kultu osobnosti J. V. Stalina od užívání názvu Stalingrad ustoupilo, a sídliště dostalo název Žďár nad Sázavou 3, dodnes mu nikdo neřekne jinak, než jeho původním názvem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
