„Lidé se ode mne odvraceli. A protože vím, jaké to je, snažím se vždycky pomoct,“ říkal Jiří Brady

12. leden 2019
Jiří Brady

V noci na sobotu zemřel v kanadském Torontu Jiří Brady. Za války přežil Terezín a Osvětim, před komunistickým režimem po roce 1948 utekl. V roce 2016 s ním natáčeli dokumentaristé z osganizace Post Bellum, tvůrci Příběhů 20. století.

V posledním říjnovém týdnu roku 2016 do České republiky přicestoval do té doby veřejnosti téměř neznámý Jiří Brady. Za války přežil Terezín a Osvětim, před komunistickým režimem po roce 1948 utekl až do kanadského Toronta. Takových lidí dnes už mnoho nežije. Jeho příběh je z různých ohledů výjimečným svědectvím.

Kolem pana Bradyho se tu ovšem strhlo doslova mediální šílenství, protože se ukázalo, že prezidentské ocenění neobdrží, i když si myslel, že ano. Jeho vzdálený příbuzný, ministr kultury Daniel Herman, obvinil prezidenta Zemana z vydírání. Podle něj prezident podmínil Bradyho ocenění tím, zda přijme či nepřijme tibetského duchovního vůdce dalajlámu. Každý den pan Brady novinářům vysvětloval a dokládal různými maily a svědky, co mu hradní kancléř Forejt nasliboval. Jeho příběh zůstal v pozadí tohoto konfliktu.


Jiří Brady vyprávěl svůj příběh neziskové organizaci Post Bellum. To jsou lidé, kteří se už deset let podílí na vzniku tohoto úspěšného dokumentárního cyklu. Sbírají příběhy a ukládají je na Paměť národa. Tato nezisková organizace se na veřejnost obrací s prosbou: Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa! Pomozte vybudovat největší evropskou oral-history sbírku.

Jiří Brady přežil 2. světovou válku vlastně náhodou. Málem ho zabili kvůli hnisavému onemocnění, později těsně unikl granátům naházeným do vězeňských baráků. Jednou ho chtěli zastřelit, když si chtěl v lágru ulehčit otrockou dřinu, a těsně před osvobozením umíral hlady, protože mu během pochodu smrti kdosi ukradl chleba.

Přežil i díky naději. Myslel na své milované rodiče a o tři roky mladší sestřičku Hanah. Věřil, že se všichni po válce sejdou. Domů do Nového města na Moravě se dostal na konci května 1945. Nikdo z nejbližších válku nepřežil. Jeho rodiče a sestru nacisté zavraždili v koncentračních táborech.

Jiří Brady se narodil 9. února 1928 v Nové Městě na Moravě v židovské rodině místního drobného obchodníka s koloniálním zbožím: „Pamatuji si, jak jsem balil koření, vážil do pytlíku přivezené okurky. To byl můj svět. Šplhali jsme po ovocných stromech. Měli jsme velkou zahradu, kde tekl potok. Tatínek postavil hráz a my se v tůni koupali. Měli jsme necky a hráli jsme si na piráty,“ vzpomíná na dětství, ze kterého se mu vybavují krásné chvíle se sestřičkou a rodiči, jak leží v neděli v posteli a společně si vypráví.

Seznam odbojářů se dostal ke gestapu, zatkli i jeho maminku

Maminku zatklo gestapo na začátku války. Měla bratra, který utekl do Belgie. Jednoho dne u jejich bytu v Novém Městě zaklepal muž, který tvrdil, že je z belgického odboje a žádal finanční pomoc. Dostal od paní Bradyové menší obnos peněz. V Belgii ho však dopadlo gestapo a našlo u něj seznam, ve kterém se nacházelo i jméno Markéty Bradyové.

Za pomoc odboji ji uvěznili v severoněmeckém koncentračním táboře Ravensbrück. Za dobré chování mohla poslat své rodině pozdravy: „Matka rozžvýkala chleba a udělala z toho srdíčka s naším monogramem. To nám bylo velmi vzácné. Je to zázrak! Po pětasedmdesáti letech ty ornamenty vypadají jak nové,“ popisuje Jiří Brady několik drobných předmětů, které se po jeho mamince zachovaly.

Žlutý hadr rozčílil fanatického nacistu

Židovská hvězda

Jeho tatínka Karla Bradyho odvlekli gestapáci kvůli jedné drobné události z Nového Města. Žily zde snad jen dvě čistě židovské rodiny. Jeden starší Žid si z protestu proti Norimberským zákonům nevystřihnul Davidovu hvězdu. Na kabátě nosil připnutý žlutý hadr, což pobouřilo jednoho místního fanatického Němce, který trval na tom, že toto město musí být tzv. Judenfrei. Gestapo zatklo všechny dospělé Židy včetně tatínka třináctiletého Jiřího a desetileté Hany.

Děti zůstaly sami několik měsíců, dokud nenastoupily na nucený transport do Terezína. Staral se o ně jejich strýček, pan Hájek. Jiří měl mimo jiné díky tomu několik týdnů na to, aby odstěhoval z jejich bytu ke strýci vzácné rodinné fotografie, filmy, ale i dopisy, ve kterých jim dlužníci spílají a odmítají splácet, protože prý Židy pohrdají. Z tohoto zachráněného archivu by mohla jednou vzniknout výjimečná výstava, protože židovské rodiny většinou přišly o všechno.

Poznal literární talenty

Jiřího a Haničku v ghettu Terezín rozdělili. Jiří spal v objektu bývalé školy – L 417 mezi stejně starými, literárně výjimečně nadanými kluky, jako byl Petr Ginz, Jiří Kurt Kotouč, Hanuš Hachenburg a Zdeněk Ornest, kteří právě tady založili dnes legendární terezínský časopis Vedem. Ve třídě spalo 40 chlapců.

Osazenstvo ubikace se měnilo podle transportů „na východ“, které většinou znamenaly smrt v osvětimské plynové komoře. Celkem pokojem prošlo přes sto chlapců, z toho přežilo asi patnáct. Jen jeden z nich, Zdeněk Taussig, zůstal celou válku v Terezíně. Sedm set stran dnes literárně ceněného časopisu zachránil. Schoval ho v maštali, tvrdí Brady, který v Terezíně chodil do práce. Dělal instalatéra, učil se rusky a anglicky.

Jsem zdravý, řekl Mengelemu

Na podzim 1944 musel Jiří Brady opustit svojí třináctiletou sestru Haničku, která ještě několik týdnů v ghettu zůstala. Našel své jméno v seznamech transportovaných „na práci“. Protože vězni slýchali hřmot spojeneckých letounů, mylně se domnívali, že konec války je otázkou dnů či maximálně týdnů. Nastoupil do dobytčího vagonu. Za den a půl únavné cesty dorazily stovky terezínských vězňů na pověstnou rampu Osvětim – Birkenau.

Židé z Podkarpatské Rusi během selekce při příjezdu do Osvětimi

„To byl šok. Vzadu jsme viděli ohně z komínů, cítili zápach pálení lidského masa. Štěkající psy. Vězni v mundůrech. Taková hrůza! Nevěděli jsme, co dělat. Já měl štěstí. Jeden, který mě vyhazoval ven, mi řekl, že až přijdu před Mengeleho, mám říct, že jsem zdravý. Jestli to pomohlo, že jsem šel na stranu těch silnějších, nevím. Faktem je, že Petr Ginz a Hanuš Beck šli na stranu slabších, které pak zplynovali,“ popisuje Jiří Brady hrůzu prvních hodin v Osvětimi.

Zachránil ho poslíček bachařů

Protože předstíral, že je mu osmnáct let a umí řemeslo, vybrali ho do čety zámečníků a transportovali do pobočného tábora Auschwitz – Gleiwitz. To ho zachránilo. Sice trpěl hlady, jakýkoliv sebemenší prohřešek se trestal smrtí, ale jednalo se o pracovní, nikoliv vyhlazovací tábor. Po třech měsících Brady strašně zhubnul, tělo bylo oslabené. Onemocněl bakteriální flegmonou do nohy. Hnisavou ránu si nechal ošetřit na marodce.

Když si německý doktor během chirurgického zákroku odskočil, prošel kolem něj starší slovenský vězeň Farber: „To jsou svině co!“ Brady odpověděl: „Jsou, ale my to vydržíme!“ Tento muž, tzv. poslíček, zachránil Bradymu život. Za týden se Jiřímu onemocnění natolik zhoršilo, že ho ostatní vězni museli na marodku donést. Ulehl na lůžko, kam za ním Farber chodil. Jednou ho varoval, že musí ráno barák bezpodmínečně opustit, protože všechny nemocné chtějí dozorci toho dne zavraždit. A to se také stalo. Brady, i když trpěl bolestmi a horečkou, před lékařem prohlásil, že je vyléčený a může na práci. Vyhnul se jisté smrti.

Hladový kvůli teplé sprše

Richard Baer, Dr. Josef Mengele a Rudolf Höss

V lednu 1945 se válečná fronta přiblížila i k osvětimskému vězeňskému satelitu Gleiwitz. Nacisté shromáždili vězně. Dali jim malý kus chleba s tím, že jim musí vydržet deset dní: „Neumíte si představit, jak strašné to bylo. Měli jste ukrutný hlad, ale nesměli jste si snít poslední kousek chleba,“ popisuje Brady. Dozorci vězně po třech dnech a po zhruba 60 kilometrech chůze nahnali do tábora Blechhammer určeného původně pro britské zajatce.

„Tady jsme objevili něco neuvěřitelného. Měli tu teplou sprchu. Domluvili jsme se s jedním vězněm, že pohlídá naše chleby, zatímco se osprchujeme. Jenomže on usnul a někdo mu naše chleby ukradl. Tak to bylo moje grandfinále,“ vypráví Brady, který západně od Katowic prožil osvobození. Dozorci těsně před tím, než utekli, naházeli granáty do baráku s vězni. Jeho celu prostřelil tank.

Brady se vyplížil ven. Bál se, že když má trestaneckou uniformu, zastřelí ho. Plížil se dlouhé desítky metrů k lesu: „Teprve tam jsem se stal svobodným. Došli jsme do nejbližšího městečka, kde jsme objevili prázdné byty. Němci utekli tak rychle, že na stole nechali jídlo. Převlékl jsem se, nic jiného než dámskou jezdeckou vestu jsem nenašel,“ usmívá se Brady.

Žít tak, aby se za něho zavraždění rodiče nemuseli stydět

Hana Bradyová, židovská dívka z Nového města na Moravě, která zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi v pouhých třinácti letech

Po válce zkoušel několik týdnů udržet rodinný krámek. Po letních měsících nastoupil na ekonomickou školu. Nelíbilo se mu, co se kolem něj dělo. Komunismus odmítal. Nic ho tu nedrželo: „Nechtěl jsem do Izraele, kam se organizovaly transporty Židů. Jedním jsem vyrazil, ale ve Vídni jsem z vlaku vyskočil,“ vypráví svoji cestu do zahraničí. V Kanadě založil úspěšnou instalatérskou firmu.

Je známý tím, že pomohl desítkám lidí, disidentům, posílal do komunistického Československa zakázanou literaturu, podporoval vydávání samizdatu, po roce 1989 finančně pomohl například vznikající redakci Lidových novin: „Proč jsem to dělal? Když jsme každý den v Gleiwitz chodili v trestaneckém do práce, bylo mi šestnáct, lidi museli vědět, že nejsem vrah nebo něco takového, ale přesto se odvraceli, místo aby aspoň trošku pomohli. A tak jsem si řekl, že jestli přežiji, budu jiný. Budu se snažit, kde můžu pomoct. Když jsem se vrátil, musel jsem se s tím vším vyrovnat, uctít své rodiče. Dali mi dobré vychování. Rok jsem nad tím přemýšlel, než jsem na to přišel. Nejlepší, co pro ně mohu udělat, je mít dobrý život, aby se za mě nemuseli stydět. A to se mi podařilo. Mám krásnou rodinu, mám dům, chatu, hodně cestuji. Ale hlavně se mi podařilo, díky tomu, že jsem vydělal peníze, hodně lidem pomoct,“ říká Jiří Brady.

Spustit audio
autor: Mikuláš Kroupa