Lidé jim tleskali, auta troubila. Před 30 lety se naši hokejisté stali mistry světa

23. duben 2015

Mistrovství světa v hokeji v Praze v roce 1985. Je to přesně 30 let, co českoslovenští hokejisté vyhráli ve Sportovní hale v pražských Holešovicích zlaté medaile.

Jak je těžké hrát před domácím publikem a jak na světový šampionát vzpomínají tehdejší mistři světa? Na stadionech většina z nich v různých rolích pokračuje i třicet let po zlatu v Praze v roce 1985.

„Já jsem se těšil na všechny oslavy, co potom následovaly. Cítil jsem velké zadostiučinění vůči mým rodičům, kteří se nám věnovali, všechen čas trávili na zimních stadionech,“ vzpomíná a děkuje všem, kdo ho tehdy podporovali, obránce František Musil.

Jako mladý tehdy odstartoval zlatem svoji úspěšnou kariéru, ve které pak dlouhá léta pokračoval i v NHL. Na šanci děkuje hlavně trenérům.

„Luděk Bukač a trenér Neveselý měli obrovský podíl na tom, kam jsem se dostal. Dali mi šanci a to každý mladý hráč potřebuje. V bývalé době neměli strach dát mladému klukovi šanci hrát na takovém velkém turnaji. Ukázka toho, že se nebáli a věřili tomu, co člověk může přinést.“

Šampionát v Praze je krásná věc

František Musil si toho z šampionátu prý tolik nepamatuje a ve svých dvaceti letech se tehdy s tlakem domácího prostředí vypořádal.

„Dnes je ta mašina větší, plno dobrovolníků, funkcionářů, trenérů je zainteresovaných do toho. Dostat sem mistrovství stojí řadu finančních prostředků. To hráče svazuje," říká František Musil.

Tlak na domácí mužstvo se postupem času zvětšuje. Možná i proto od roku 1985 vyhráli domácí šampionát jen dva týmy. V roce 1986 Sovětský svaz a před dvěma lety Švédové. Jinak nikdo.

„Na kluky je daleko větší tlak než na nás, stále se zvyšuje. Hráči by si to neměli připustit ale tlak je obrovský. Ale v Praze je šampionát a to je krásná věc,“ těší se na pražské mistrovství jiný držitel medaile z pětaosmdesátého, Pavel Richter.

Před zápasem do parku

Hokejový puk

Tlak na domácí hráče nebyl a rozhodně ani nebude jen na zimním stadionu.

„Na nás troubila auta, motorky, lidé tleskali. Byly to neskutečné zážitky a kluci to zažijí taky. Když prohrajete, dají vám to najevo hlavně novináři. Před zápasem jsme se šli projít do průhonického parku,“ nabízí možný způsob odreagování Pavel Richter.

Na klidu současným hokejistům jistě nepřidají ani média. Navíc v době, kdy má každý chytrý telefon a přísun informací prakticky online. To se sice hráčů před 30ti lety netýkalo, i tak hrála média svoji roli.

Současní reprezentanti to asi nebudou mít jinak, už nyní je cítit zvýšený zájem médií, kterých je oproti roku 1985 nesrovnatelně víc. „Noviny byly zakázané, aby hráči nečetli, jak je novináři kritizují. Samozřejmě jsme si to přečetli...“

Hlavně být v klidu a soustředit se na hokej. To by možná Pavlu Richterovi šlo, kdyby se v přípravě na šampionát nestal otcem. „Dceru jsem viděl až po pěti týdnech. Zlobil jsem se, ale ze soustředění jsem nemohl odjet. Manželka přijela s kočárkem do Průhonic a tam jsem dceru poprvé viděl.“

Kapitán české reprezentace Radek Smoleňák při úvodním utkání se Švédskem

Vzpomíná Pavel Richter, který kromě narození dcery mohl slavit o pár dní později i zlatou medaili. „Pikantní oslavy byly... Po deseti zápasech vám stačí velmi málo. Únava je obrovská. Dal jsem si dvě piva a bylo to jako deset. Ale oslavit se to muselo a bylo to obrovské.“

Směje se Pavel Richter oslavám zlata v roce 1985. Oslavy zlatých medailí budou asi pořád stejně velkolepé, ale současný reprezentant Radek Smoleňák nabízí v nadsázce srovnání současného hokeje s tím před třiceti lety.

„Viděl jsem asi miliardu záběrů z té doby. Vypadá to jako ze 16. století, dnešní hokej je úplně jiný. Lidé to brali, bylo to velké a myslím, že dnes je hokej ještě populárnější a atmosféra bude ještě lepší.“

autoři: fk , sch
Spustit audio