Lidé chtějí utrácet, reforma nevadí

Už se vzpamatovali z obav, které měli před reformou veřejných financí. Zjistili, že se jim zase tolik neděje, a tak se vracejí ke spokojenému životu, který v zemi vládne bez ohledu na všechny politické rozepře a poryvy.

Zprávu může ocenit především premiér Mirek Topolánek. Právě on vydal svou kůži všanc, když prosazoval reformu, o které věděl předem, že bude nepopulární. Skoro se zdá, že premiér všechna rizika ustál. Nepochybně se tak ukázalo, jak je dobré reformovat v období ekonomického růstu. Reformy nemusí být příliš hluboké a přesto mohou pomoci. Pokud lidem nehrozí nezaměstnanost, není důvod, aby měli z dočasného propadu příjmů velký strach.

K takovému výkladu pochopitelně existují námitky. Lidé jsou třeba spokojení z toho důvodu, že reforma opravdu nic nedělá. Dramatické zprávy médií o dopadu daňových změn na rodinné rozpočty, které ještě vyostřovali představitelé opozice, určitě vystrašily skoro každého. Teď si však lidé uvědomují, že daňové přesuny znamenají proti loňsku změny na úrovni stokorun. Platí to, i když je inflace o dost větší než se čekalo. Ostatně hlavní cenový náraz přišel už loni před vánoci a od té doby se příliš nezměnilo.

Ovšem pokud reformu nikdo nepocítí, pak otázka zní, jestli vůbec o reformu šlo. Řada expertů i politiků tvrdí, že daňové a sociální změny jsou jen rozpočtovým opatřením, které se nedotkne ani občanů ani stavu veřejných financí. Reforma je alibi, pokud by někdo koaličním stranám připomněl jejich předvolební sliby. Sice je nesplnili, něco tím směrem ale přece jen podnikli.

Bude tedy ještě nutné počkat na rozhodnutí sporu, jestli reforma něco změnila k lepšímu, k horšímu, anebo nezměnila prakticky nic. Nástrojů na hodnocení totiž není k dispozici příliš mnoho.

Jednoduché kritérium, které by prostě sledovalo stav rozpočtového deficitu, nejde použít. Vláda slíbila, že schodek sníží na 2,3 procenta hrubého domácího produktu v roce 2010. Ovšem loňský deficit překvapivě poklesl pod dvě procenta. Pokud tedy vláda nezajistí například vyrovnaný rozpočet, není o čem mluvit.

Kritériem hodnocení mohl být i proces přijímání společné evropské měny. Experti z Bruselu a Frankfurtu by při něm hodnotili stav veřejných financí a pak by řekli, jestli jsou dost dobré na to, abychom mohli vstoupit do měnové unie.

Ale vláda zatím ani nestanovila termín, kdy by chtěla euro zavést. Tím unikla přísnému dozoru evropských bankéřů, ovšem zároveň se tím vzdala dalších ambicí.

Třeba se to ještě změní a vláda se někdy počátkem podzimu přihlásí k nějakému termínu pro přijetí eura a stanoví přísnější cíl pro rozpočtové úspory.

Pokud se ovšem bude odpovědnosti dál vyhýbat, nakonec zůstanou jen negativní kritéria hodnocení. Prvních z nich může být příchod ekonomické krize. Kdyby se například dostala do recese celá Evropa a také český stát přišel o své skvělé daňové příjmy, pak by se teprve vidělo, jak veřejné finance fungují bez velkého zadlužení. Není vyloučeno, že takové kritérium bude brzy k dispozici, i když v tomto případě by skutečně bylo lepší, kdyby k hodnocení vůbec nedošlo. Druhou vážnou zkouškou může být dopad reformy na českou společnost. Není pochyb o tom, že nikomu moc nebere ani nedává, výjimkou jsou však bohatí lidé, zvláště podnikatelé. Už kandidát na prezidenta Jan Švejnar upozorňoval, že reforma, která snižuje či uchovává příjmy většině obyvatel a zároveň významně přidává vyšším příjmovým skupinám, nemá velký smysl. Dokonce může být škodlivá pro atmosféru ve společnosti. Stav po reformě je skutečně na pováženou. Bohatí lidé mají nižší reálnou daňovou sazbu, než ti, co vydělají méně. Přitom se na vysoké úrovni udržely zvláště ty sociální dávky, na které má občan právo bez ohledu na svůj příjem.

Opravdu se nikomu nic neděje, zvětšují se však příjmové rozdíly a je pochopitelné, že to lidé těžko nesou, což potvrdil průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění. Podle něho si dvě třetiny lidí přeje, aby bohatí měli vyšší daně. Dříve to nebyla ani polovina.

Pochybnosti tedy zůstávají, přesto chladným ekonomickým rozumem vzato, zpráva o spotřebitelské důvěře je nečekaně pozitivní. Když lidé utrácejí, ekonomika roste. Pokud tedy hrozí potíže, dobrá nálada je proti nim dobrou obranou.

I když je stejně obtížné se s tímto závěrem smířit. Kosmetické reformy rozpočtových výdajů, na druhé straně snižování daní i vysoké sociální dávky. Odměnou je blahobyt a to se zdá být přece jen nezasloužené. Dalo by se říci - buď vzniknou skutečné reformy konečně letos, anebo nás spravedlnost přece jen dostihne.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .