Lída Rakušanová: Sčítání lidu – čeho se dopočítáme tentokrát?

Kdo tam zrovna bydlel a kdo tam byl jen na návštěvě, zda mají dotyční k dispozici počítač a internet, a dokonce i, v jakém okrese a popřípadě v jaké zemi je jejich maminka porodila. To vše v rámci tzv. povinných údajů.

Otázka ovšem je, co do příslušné kolonky asi tak lidé napíší. Sčítací komisaři nesmějí do bytu a jsou vázáni mlčenlivostí. I kdyby skutečně byli přímo ze sousedství, nemají se tedy ani co pozastavovat nad tím, když sčítaný, například z obav před bytovými zloději, prostě neuvede, že ve své domácnosti ten počítač má. V zemi, kde jsou vloupání do domů a bytů na denním pořádku, lze asi těžko doufat, že lidé dají úřadům bezelstně nahlédnout do svých majetkových poměrů včetně své přesné adresy a rodného čísla. Fakt, že úředníci tentokrát, na rozdíl do sčítání před 10 lety, už nechtějí vědět, kolik má kdo ledniček, praček nebo mikrovlnek, to nezachrání.

Údajně budou sice všechna data, která občané v rámci sčítání lidu poskytnou, anonymizována, ale jak tvrdí například Thilo Weichert, pověřenec pro ochranu osobních údajů v německé spolkové zemi Šlesvicko Holštýnsko, v praxi se při takových příležitostech dá spolehnout jen na jednu věc: že se vždycky něco pokazí. Z tohoto důvodu protestovali naši němečtí sousedé proti povinnému sčítání lidu už na sklonku minulého století, takže se tam poslední celoplošné sčítání konalo naposled v 80. letech. Od té doby se Němci spoléhají na různé registry, od matrik a katastrálních úřadů, přes dopravní inspektoráty až po berní úřady a správy sociálního zabezpečení, a sčítací dotazníky vyplňuje jen desetina obyvatelstva. Tak tomu má být i letos- ovšem i proti obtěžování oněch 10% německých obyvatel už byla podána ústavní stížnost.

Tady u Ústavního soudu žádná stížnost na stole neleží. Jenže soudíc podle toho, jak to dopadlo při sčítání před deseti lety například s nepovinnými údaji, zdejší kardinální otázkou evidentně nebude, zda lidé dotazníky vyplní, nýbrž jaké údaje od nich ČSÚ asi tak může získat. Když se v roce 2001 vyhodnotila kolonka, kam mohli lidé napsat svou národnost, zjistili statistici s překvapením, že například Romů žilo tehdy v ČR všeho všudy necelých 12 000. Asi jednou tolik jich kupodivu udalo ale romštinu jako mateřský jazyk. Spíš než národnost tak zdejší úřady zjistily, jakou důvěru má romské etnikum, jehož počet se odhaduje v ČR na asi 300 000, k většinové populaci. Historická zkušenost dává Romům pravdu: v Holandsku i jinde umožnila podrobná evidence obyvatelstva, vedená před druhou světovou válkou, Hitlerovi vyhlazování nejen Židů, ale i Romů. V českých zemích se zase lidé, kteří se před válkou přihlásili k německé národnosti a němčině jako mateřštině, ocitli automaticky po válce na seznamech lidí, zařazených do odsunu do Říše, a to bez ohledu na to, zda se zrovna vrátili například z Terezína.

Ze zcela konkrétního důvodu trne teď před sčítáním také polská menšina v Českém Těšíně, kde se tamní většinoví „vlastenci“ už jakž takž smířili s dvojjazyčnými nápisy. Na ně má ovšem podle zdejšího zákona právo jen národnostní menšina, která tvoří v dané oblasti aspoň 10% obyvatelstva. Při posledním sčítání se tam k polské národnosti přihlásilo ještě 16 % lidí. Co bude letos? Dobrovolné je i vyplnění kolonky s dotazem na vyznání, což katolickou církev stálo před deseti lety statisíce oveček. Dominik Duka už v jednom rozhovoru pro tuto stanici přemítal, zda za katolíka by vlastně neměl být považován každý, kdo byl pokřtěn v katolickém kostele. Dodejme, že na to by pak ovšem stačila církevní matrika. Zvlášť když sčítání lidu stejně nemá valnou pověst: už od krále jménem Herodes.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.