Lída Rakušanová: Pražské jaro ve stínu 21. srpna
Když se v roce 2018 Centrum pro výzkum veřejného mínění ptalo české a slovenské veřejnosti, jakou událost považuje za to nejhorší, co se ve 20. století stalo, odpovědělo 76 procent Čechů a 61 procent Slováků, že to byla invaze vojsk Varšavského paktu do Československa v srpnu 1968.
Tedy nikoli dvě světové války, ale vpád půl milionu převážně sovětských vojáků do země, která se hodlala vymanit z područí Kremlu. Oněch 8 měsíců předtím, než ruské tanky převálcovaly veškeré naděje tohoto druhu na dalších 20 let, hodnotila v dotyčném výzkumu kladně ani ne polovina respondentů.
Čtěte také
Přitom mohou být na těchto osm měsíců před invazí, zvaných „pražské jaro“, Češi a Slováci právem hrdí. To, co se na začátku roku 1968 jevilo jako snaha několika reformních komunistů vylepšit komunismus, se tehdy bleskurychle měnilo v autentické úsilí celé společnosti o svobodu a demokracii.
Komunističtí funkcionáři se veřejně přiznávali ke zločinům své partaje, političtí vězni žádali rehabilitaci, pod názvem „Klub angažovaných nestraníků“ se začalo formovat cosi jako občanské fórum.
Dvacet let normalizace
Slogan o socialismu s lidskou tváří byl spíš taktikou vůči Moskvě než skutečným programem. To, oč šlo tenkrát většině lidí doopravdy, byla perspektiva života ve svobodě.
Čtěte také
Jistě: do národní vyprávěnky, podle níž byl český národ odjakživa jen hříčkou cizích mocností, se důraz na invazi hodí dokonale. A to, co jí předcházelo, tedy pražské jaro, zůstává dál hluboko pod příkrovem tzv. „normalizace, která následovala: od celoplošného lámání páteře, kdy lidé museli před podnikovou komisí vypovídat, jak se staví ke „vstupu vojsk“, až po následný pocit ponížení a bezmocnosti.
Časem se začalo tradovat, že celé to slavné pražské jaro byla jen taková šaráda soudruhů tam nahoře, kterou nakonec odnesli obyčejní lidé.
V demokratickém světě má pražské jaro nicméně respekt a obdiv dodnes. V Česku se nejspíš stane širším zdrojem inspirace – a národního sebevědomí – teprve až se veřejnost vyrovná s tou evidentně nejožehavější kapitolou svých moderních dějin: s dvaceti lety normalizace. Právě teď, kdy Kreml ohrožuje celou Evropu, potřebujeme sebevědomí víc než kdykoli dřív.
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
