Lída Rakušanová: Jednou do svobody a zpět

Jako potenciální zdroj ohrožení míru. Jako oblast, v níž se daří nacionalismu a etnické nesnášenlivosti.

Lída Rakušanová: Střední Evropa je sudem prachu

Aby Evropa mohla účinně kontrolovat ilegální migraci, potřebuje nejen jednotnou azylovou politiku, ale také „systém flexibilní solidarity“.

Václav Havel tento pohled nesdílel. Připustil ale, že je třeba mít se na pozoru, aby se středoevropský region nestal „živnou půdou kolektivní nenávisti“. A že je nutné energicky zakročit proti všem takovým signálům hned v zárodku. Nejen z principu, ale především ve vlastním zájmu.

Václav Havel o tom mluvil krátce po pádu komunistické totality. V době, kdy se všechny postkomunistické země nadšeně hrnuly do vlaku za svobodou. A nic nebylo tehdy vzdálenější než představa, že by zpáteční jízdenka mohla být vůbec někdy aktuální.

Dnes se zdá, že to tak daleko došlo. A jedna z hlavních příčin spočívá v tom, že všude v postkomunistické střední Evropě vzrůstá tlak na právní stát. Respektive na jeho ještě nezpevněnou konstrukci, kterou se za poslední tři desetiletí sice podařilo narýsovat, ale která se nestačila vžít.

Zpáteční jízdenka přece jen propadne

A to nikoli jen v Maďarsku nebo v Polsku, kde se tento tlak už projevuje ve změnách zákonů, ale i u nás, v České republice. Desetitisíce lidí demonstrovaly v posledním roce po celé zemi proti tomu, že prezident i předseda vlády nerespektují ústavu a vykládají si zákony tak svévolně, že nejsou k poznání.

Lída Rakušanová: Česká demokracie na šikmé ploše

Po víkendových volbách do parlamentu má Česká republika nakročeno do oběžné dráhy autoritativních vlád ve středovýchodní Evropě.

Předseda německého ústavního soudu Andreas Voßkuhle připomněl ve svém projevu na sjezdu německých právníků v Lipsku loňský výrok polského velvyslance v Berlíně, který tvrdil, že Varšava prý samozřejmě respektuje veškerá lidská práva i zásady demokracie, ale že problém je v jejich rozdílné interpretaci. V úhlu pohledu Bruselu, který je údajně „levicově liberální“.

Voßkuhle považuje takové vysvětlení za vysoce nakažlivé, protože každému populistovi okamžitě dojde, že se útoky na státoprávní principy a na demokracii dají interpretovat jako „opatření na ochranu národa před levicovou ideologií“.

A přesně to se děje i u nás. I tady se z nejvyšších pater politiky a s podporou řady médií šíří mýtus o údajné levicové orientaci Bruselu. A lidé tomu věří. Přitom by stačilo vzpomenout si na 70. a 80. léta minulého století, kdy západ a východ vyjednávaly v rámci tzv. Helsinského procesu o „zmírnění napětí v Evropě“.

Lída Rakušanová: Konec Havlova snu?

Před víc než třiceti lety, když Václavu Havlovi nebylo ani padesát, řekl Karlu Hvížďalovi v knize Dálkový výslech, že ho obavy ze stáří a ze smrti netrápí. „O stáří sním jako o době odpočinku, kdy už nebude ode mne nic očekáváno a na smrti mi vadí hlavně to, že mi zřejmě znemožní, abych viděl, jak to tady všechno pokračuje a dopadá,“ řekl tehdy doslova.

I tenkrát, kdykoli zástupci demokratických států pranýřovali potlačování lidských práv a svobod v komunistických zemích, zněla odpověď totalitních režimů, že je to všechno jen otázka interpretace. Že komunistické státy na to mají prostě jen jiný úhel pohledu, protože podporují nikoli individuální, nýbrž kolektivní práva a svobody.

Dodejme, že v tomto „úhlu pohledu“ se například z kolektivního práva na práci, které mnozí považují dodnes za pozitivní stránku totality, stala pracovní povinnost šmahem pro všechny.

Takže z individuálního „úhlu pohledu“ se tak celé reálsocialistické Československo podobalo spíš obrovskému pracovnímu lágru než ráji s prací pro všechny, protože kdo neměl razítko zaměstnavatele v občance, tomu automaticky hrozil kriminál za příživnictví. A to i v případě, že ho například kvůli kádrovému posudku nechtěli nikde zaměstnat.

Lída Rakušanová|foto:Vendula Kosíková

Často je v poslední době slyšet bědování, jak je veřejnost v mnoha zemích rozpolcená. Pokud jde o další osud demokracie v České republice, jejíž zrod před sto lety si v těchto dnech připomínáme, skrývá se ale právě v této polarizaci naděje, že nám zpáteční jízdenka snad nakonec přece jen propadne.