Libor Dvořák: Zemřel jeden z prvních předsedů Státní dumy komunista Selezňov

Přestože byl politickou příslušností komunista, šlo o osobnost, která v reformujícím se Rusku ve své době budila velký respekt.

„Bručel, ale nechal nás být,“ řekl Gennadij Selezňov před dvěma lety pro BBC ve velkém rozhovoru k 20. výročí nové ruské ústavy pro BBC o Borisi Jelcinovi, čímž asi nejlépe vystihl rozdíl mezi Ruskem prvního prezidenta největší země světa a Ruskem prezidenta současného.

Selezňov měl na podobné hodnocení plné právo, protože v čele dolní sněmovny ruského parlamentu stál přesně v době, kdy se politické poměry v Rusku lomily stejně zásadně jako na přelomu 80. a 90. let minulého století.

Čtěte také

Pár životopisných údajů: Selezňov v sovětské epoše začínal jako vysoce postavený komsomolský funkcionář a šéfredaktor Komsomolské pravdy, tedy ústředního orgánu sovětské mládežnické organizace.

Novinářské práci zůstal věrný až do rozstřílení odbojného Nejvyššího sovětu v říjnu 1993 – v té době řídil už nejvýznamnější stranický tiskový orgán – list Pravda.

Státní duma v Moskvě|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

Nad vyloženě funkcionářským počátkem profesionální životní dráhy však nakonec zvítězila politická zodpovědnost a patrně i smysl pro perestrojkové hodnoty a snahu něco v postsovětském životě Ruska opravdu změnit: zřejmě právě proto byl v květnu 2002 z KS RF vyloučen, když odmítl vzdát se nejvyšší parlamentní funkce.

Postaralo se o to mimořádné plénum strany, která v této době už nezadržitelně slábla a v podstatě směřovala tam, kde se co do politického vlivu v zemi ocitla dnes.

Čtěte také

Pokud jde o vznik Státní dumy a nové ruské ústavy, Selezňov se ve zmíněném rozhovoru pro BBC netají tím, že právě konec roku 1993 byl na jedné straně východiskem pro další vlnu nadějí ruské liberální pospolitosti, ale zároveň rovnou zadělal na problémy, které trvají dodnes.

Logo|foto:Český rozhlas

Vznikla sice Státní duma, navazující na sto let staré tradice Dumy z konce carského Ruska, ale zároveň byla přijata nová ústava, šitá na míru Borisi Jelcinovi a dávající mu do rukou pravomoci, které právě činnost parlamentu od samého počátku ochromovaly.

K čemu to vedlo, vidíme dnes. Ostatně už tehdy se říkalo: Jelcin budiž, ale co když podle téhle ústavy začne vládnout někdo, kdo využije jejích slabých míst? A přesně toho jsme se dočkali.

Na druhé straně se Gennadij Selezňov netajil tím, že s Putinem jsem mu zejména na začátku jeho prvního prezidentského období pracovalo snáz než s Jelcinem, především proto, že na začátku svého prezidentsví byl Putin přinejmenším mnohem větší diplomat.

Ne že by ho Selezňov nějak významně hájil, ale každopádně byl přesvědčen, že současný systém ruského nejvyššího vládnutí není ani tolik dán osobností hlavy státu, jako spíš od začátku nedemokratickou ústavou. Ve vzpomínce na Gennadije Selezňova dodejme už jen tolik, že v tomto případě platí jak A, tak B.