Libor Dvořák: Souboj o Náhorní Karabach pokračuje. Olympijské příměří se nekoná

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02389813.jpeg

Režim zastavení palby byl v rozhořčeném souboji o Náhorní Karabach, což je arménská enkláva na území kdysi sovětského Ázerbájdžánu, vlastně dohodnut a poprvé uplatněn v květnu 1994, tedy před téměř dvaceti lety. Od té doby je ovšem vytrvale a skoro denně porušován většími či menšími přestřelkami, popřípadě pokusy obou stran popostrčit své předsunuté pozice do původně dohodnutého neutrálního pásma.

Současné olympijské příměří na tomto stavu věcí bohužel naprosto nic nemění a obě strany konfliktu vcelku stereotypně svalují vinu na toho druhého. Potud tedy nic nového – snad kromě toho, že při této vůli k dodržování klidu zbraní se patrně žádné olympijské příměří mezi Arménií, respektive Náhorním Karabachem, a Ázerbájdžánem raději ani vyhlašovat nemělo. Každé zlé je ale k něčemu dobré, a to platí i v tomto případě. Jaký je tedy v tuto chvíli stav četných snah o urovnání konfliktu?

Koncem loňského roku, konkrétně 13. listopadu se ve Vídni poprvé po dvou letech sešli prezidenti obou zemí – Serž Sarksjan a Ilham Alijev. Výsledky toto setkání jako obvykle nepřineslo prakticky žádné. Během návštěvy představitelů OBSE v Jerevanu, která proběhla 2. až 6. února v Jerevanu, obě strany opět slíbily, že se zasadí za dodržování režimu zastavení palby a zabrání další eskalaci skoro čtvrtstoletého konfliktu, zejména po dobu olympijských her v Soči. Nestalo se. A přes americké, ruské i evropské diplomatické snahy zřejmě ani hned tak nestane.

K pozoruhodné události s tímhle vším související ovšem tuto neděli došlo přímo v Soči. Tam v rámci olympiády proběhl Den Ázerbájdžánu. Na tom bylo mimo jiné připomenuto, že právě v této zakavkazské zemi se budou už napřesrok konat vůbec první Evropské sportovní hry. Předseda MOV Thomas Bach prohlásil, že Ázerbájdžán je znám jako země s pozitivním vztahem ke sportu a že hry zajisté proběhnou na špičkové úrovni. Dejme tomu.

Nabízí se ovšem otázka, zda je rozumné pořádat velkou sportovní soutěž v zemi, která vede letitý územní spor se svým sousedem (byť je v něm, viděno černobíle, obětí agresora) a zda toto rozhodnutí vrcholných evropských sportovních institucí nebude chápáno jako výrazné nadržování jedné ze stran konfliktu, nota bene té, v níž, opět zjednodušeně řečeno, vládne dynastická diktatura.