Libor Dvořák: Sašova smrt nás velmi zaskočila

Umřel Saša Tolčinský – a i když jsem s ohledem na jeho těžkou nemoc tuhle obavu v hlavě dlouhá léta nosil a myslel jsem si, že jsem i na tak tragickou eventualitu připraven, ukázalo se, že to není pravda. Celou věc chápu jako osobní katastrofu.

Nemluvme o Sašově novinařině – její kvality věrní i občasní posluchači naší stanice i jejích předchůdkyň mohli prakticky denně posoudit sami. Mluvme o Sašovi jako o člověku. O člověku laskavém, dobrém a přirozeně vstřícném.

Budiž mi odpuštěno, že užiju v souvislosti tak osudové výrazu možná nečekaného: Saša byl v nejlepším slova smyslu maskot jakékoli pospolitosti.

Stával se zcela bezprostředně dobrotivým těžištěm každé party, v níž se ocitl, a nemusel pro to vlastně vůbec nic dělat. Prostě tu byl, a my všichni kolem něj jsme byli rádi, že tu je.

Čtěte také

Na druhé straně jsem si včera se vší trýznivostí uvědomil, že ač byl stále mezi námi a my jsme, často bezděky, byli přísně vzato celí blažení, že to tak je, nosil dlouhá léta v duši své vlastní úzkostlivě tajené tísně a děsy, a že i když mezi námi byl, ocital se často osudově sám.

Už dlouho si vyčítám, že jsem proti tomu nedokázal nic udělat, i když to možná prostě nešlo. Což pro nás kolem něj ovšem není omluva. Třeba jsme něco podniknout mohli.

Milý Sašo, i když už ti to nejspíš není nic platné, jsme v tuhle chvíli všichni s tebou. A tak to taky zůstane.

Sašu Tolčinského na dovolené v Bretani fotí jeho kamarád a kolega, šéfrežisér Českého rozhlasu Aleš Vrzák|foto: Jan Fingerland