Libor Dvořák: Priority ruského prezidenta Putina
Už od velké Putinovy tiskové konference v závěru loňského roku se ruští i zahraniční analytici zabývají otázkou, jaké asi budou domácí i zahraničněpolitické priority ruského prezidenta pro letošní rok.
Jako vždy je to tak trochu věštění z křišťálové koule.
Čtěte také
Začněme tématem, které je zcela nesporné, protože to otevřeně připouští i Putin sám – 75. výročím konce druhé světové války, které Rusové slaví 9. května a říkají mu Den vítězství.
Vladimir Vladimirovič úspěchu těchto oslav tentokrát obětuje mnohé, protože – jak praví někteří škodolibí kolegové – toto kulaté výročí nehodlá slavit jen ve společnosti Si Ťin-pchinga a několika afrických či postsovětských pohlavárů, to už se mu totiž od začátku ukrajinského dobrodružství několikrát stalo.
Signálem zcela mimořádné snahy, která má do květnové Moskvy přivést skutečné světové politické špičky, je možná až nečekaně velkorysý vztah k Ukrajině, takže v rychlém sledu po sobě přišla velká výměna zajatců, podpis plynové smlouvy na příštích pět let s možností ji o deset let prodloužit a poprvé po šesti letech také vzájemná telefonická novoroční gratulace s ukrajinským prezidentem.
Po zásluze posoudí příští generace
Čtěte také
Další důležitou prioritou ruského prezidenta bezesporu budou nadcházející americké prezidentské volby – tím spíš, že krátce po moskevských oslavách 9. května začnou americké stranické sjezdy a po nich už závěrečné republikánsko-demokratické soupeření o Bílý dům.
Rusko to tentokrát docela jistě nebude inzerovat tak halasně jako v roce 2016, ale v čele nejsilnější země světa by mu s největší pravděpodobností opět konvenoval Donald Trump, který (vyjma bagdádského extempore s generálem Sulejmáním, které se Americe ještě může zatraceně vymstít) svým spojencům vytrvale naznačuje, či dokonce otevřeně sděluje, že si napříště nepřeje být zatahován do jakýchkoli mezinárodních konfliktů.
Pokud se Trump americkým prezidentem opravdu stane znovu a této taktiky a strategie se bude držet, není pro Kreml lepší zprávy: tím spíš, jestli se to bude vztahovat nejen třeba k Blízkému východu, ale také na aktuální záležitosti kolem Ukrajiny a Běloruska.
Čtěte také
A v této souvislosti je tu ještě jedna priorita – zahraničněpolitická i vnitropolitická zároveň, která nebude platit jen pro tento rok, ale po celou dobu, kterou ještě Putin stráví u moci, přitom je lhostejno, v jaké přesně funkci.
Touto prioritou je nejen zachování jednoty Ruska, ale její další upevnění až po nespornou a nezvratnou ruskou roli vůdce všech tří východoslovanských národů. Jak nám Vladimir Vladimirovič už nejednou v obecných rysech vysvětlil, Rusové, Bělorusové a Ukrajinci v zásadě tvoří jeden národ.
Detaily a konkrétní metody Kreml samozřejmě ještě za pochodu dopracuje, ale to hlavní už je podle řady pozorovatelů jasné – Putin věří, že právě tohle je jedna z jeho základních historických misí a její výsledky po zásluze posoudí příští generace. Ostatně doufejme, že vskutku po zásluze.
Do jaké míry bude tohle všechno platit, se dovíme už brzy – krátce po květnových oslavách Dne vítězství na moskevském Rudém náměstí, až nebude třeba brát si servítky.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
