Libor Dvořák: Dvacetiletka Vladimira Putina
Přesně na Silvestra 1999 svět vyslechl skoro neuvěřitelnou zprávu: úřadujícím prezidentem největší země světa se z rozhodnutí viditelně chřadnoucího Borise Jelcina stal nenápadný bývalý důstojník KGB Vladimir Putin.
Jelcin mírně olysalého blondýna označil za prototyp „ruského politika 21. století“, v oné chvíli to sice působilo až komicky, ale následující dvě desetiletí ukázala, jak prorocká byla tato slova odcházející hlavy státu.
Čtěte také
Ryze pragmatický důvod Jelcinovy volby byl prostý: Boris Nikolajevič se nesporně obával možných následků takzvané aféry Mabetex – tato švýcarská firma, zastřešující v 90. letech generální rekonstrukci Kremlu, měla na soukromá konta prezidenta a dvou jeho dcer zaslat zhruba statisícové částky v amerických dolarech.
Pro Jelcina to po odchodu z úřadu mohlo znamenat velké nepříjemnosti (i když je to z dnešního ruského pohledu částka vskutku směšná). Bylo tedy třeba najít vhodného nástupce – a volba padla na inteligentního, výkonného, ale především naprosto loajálního státního úředníka Putina, který zmíněnou hrozící nepříjemnost zažehná.
A přesně to se také stalo: prvním Putinovým aktem ve funkci hlavy státu byl výnos O nedotknutelnosti prvního ruského prezidenta.
Co bude po roce 2024?
Čtěte také
A Putin se pustil do práce, kterou bychom mohli rozdělit do tří etap. Nejdřív stabilizoval (samozřejmě za pomoci raketově stoupajících cen energetických surovin) ruskou ekonomiku a velmi rychle neutralizoval do té doby svobodná média, která přirozeně měla tendenci jeho už tenkrát nápadně nedemokratické metody vlády kritizovat.
Přitom ovšem udržuje velmi dobré kontakty se zbytkem světa. Zároveň si však postupně uvědomuje, že zatímco Varšavská smlouva zanikla, NATO existuje dál, expanduje východním směrem a o případnou integraci Ruska viditelně nestojí.
Tuto první etapu konsolidace Ruska a relativního smíru se Západem uzavírá mnichovská bezpečnostní konference v roce 2007, která se zároveň stává počátkem etapy druhé. Putin tenkrát vystoupil s militantním projevem, ve kterém kritizoval hlavně údajné americké směřování ke světové mocenské hegemonii.
Čtěte také
Následovaly konflikty v Gruzii, na Ukrajině, ruské vojenské angažmá v Sýrii a četné další kroky, které vedly k západním sankcím a výrazné izolaci Ruska.
Hned po jeho čtvrtém zvolení do funkce hlavy státu se Rusko ocitá ve třetí etapě Putinova panování, kterou bychom zjednodušeně mohli nazvat „Co bude po roce 2024?“. Existuje celá řada scénářů, jak to udělat, aby Putin mohl u vesla zůstat.
Mluvit o konkrétním je ale zřejmě předčasné. Třeba ruský novinář a politolog Andrej Kolesnikov je přesvědčen, že se zatím nerozhodl ani Putin sám, jak naloží s „problémem 2024“. Bude to zkrátka ještě hodně zajímavé.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
