Libor Dvořák: Nesystémová opozice a krize všeruského rozsahu

Jak soudí komentátor Deutsche Welle Fjodor Krašeninnikov, v každodenní praxi spočívá podstata imitované demokracie v rafinované proměně jakýchkoli voleb z klíčového institutu zastupitelské demokracie v tyátr, v němž všichni jeho účastníci předem znají jak svou roli, tak příštího vítěze.

Libor Dvořák: Tvrdý zásah vůči demonstraci v Moskvě

• Upravit
• Smazat

Ruské soudy zahájily přestupková řízení proti stovkám osob, které policie v Moskvě zadržela při protestu proti vyloučení opozičních kandidátů z komunálních voleb.

Hlavním problémem konfrontace mezi moskevskými a potažmo státními nejvyššími místy a novou opozicí je fakt, že ona moc se musí utkávat s tzv. nesystémovou, tedy autentickou opozicí – proto je reakce ruské policie a dalších represivních orgánů tak brutální a zběsilá, proto dochází ke stále novým zatýkáním a domovním prohlídkám.

Nesystémová ruská politická opozice v Moskvě, která se v posledních týdnech tak nesmlouvavě uchází o svá práva, je pro klasickou autokratickou státní moc špatně čitelná a navíc působí dojmem, že kdyby do volebního systému byla vpuštěna, mohla by nedej bože – přinejmenším právě v Moskvě – nakonec i zvítězit.

Jak soudí již zmíněný Fjodor Krašeninnikov, pro ruskou státní moc je proto mnohem pohodlnější už léta demokracii imitovat za pomoci systémové opozice, která v Putinově Rusku úzkostlivě dodržuje pravidla, už dávno stanovená Kremlem.

Pravidla Vladimira Putina

Legální parlamentní opozice se v podstatě z oponenta státní moci proměnila v jejího menšího brášku, jehož úkolem je prohrávat, smiřovat se s tím a bezvýhradně uznávat výsledky zfalšovaných voleb, jež v tuto chvíli a v tomto konkrétním případě na 8. září připravuje mančaft moskevského primátora Sobjanina.

Libor Dvořák: Co bude v Rusku po Putinovi?

• Upravit
• Smazat

Nečekaně mírné zacházení ruských represívních složek s investigativním novinářem Ivanem Golunovem a očekávaně tvrdý zásah proti demonstracím za jeho svobodu signalizuje, že Putinův režim se ocitá v jistých konvulzích.

Proto kandidáti a vlastně celé strany systémové opozice nejen exponentům státní moci nebrání ve volebním vítězství, ale dokonce jim pomáhají tím, že jejich přednosti ještě posilují svými často předstíranými nedostatky, snaží se být nenápadní a neiniciativní a zmohou se nanejvýš na hašteření s dalšími příslušníky tzv. systémové opozice. Je to potupná role, ale tito lidé ji hlavně na půdě Státní dumy sehrávají.

To, že odmítnutí registrace 15 nezávislých kandidátů pro nejbližší moskevské komunální volby se nakonec proměnilo v politickou krizi všeruského rozsahu, není jen výsledkem aktivit nemotorné a vysloveně neschopné ruské státní moci, ale i oné nové nesystémové opozice, která se zrodila už po opadnutí protestní vlny z přelomu let 2011-2012 a definitivně se zformovala v posledních asi třech letech.

Libor Dvořák|foto: Jiří Šeda,Český rozhlas

Hlavní rozdíl mezi jejím faktickým předákem Alexejem Navalným či lidmi kolem něj a opozičními politiky a stranami minulosti spočívá v tom, že noví lidé v ruské politice důsledně odmítají hrát podle pravidel, jež za posledních 20 let stanovil a ruské politické scéně v podstatě vnutil Vladimir Putin.

Jak říká ve svém komentáři pro DW Fjodor Krašeninnikov, noví opozičníci volební boj nepředstírají, ale opravdu bojují. Inu – hodně zdaru!

Autor je komentátor Českého rozhlasu